pátek 10. února 2012

Ekologická daňová reforma v podání komunistů, ODS a ČSSD:

  1. Zavést uhlíkovou daň pro domácnosti: ať socky platí, když nechtějí mrznout!
  2. Zrušit poplatky za znečišťování továrnám a jiným velkým zdrojům exhalací.

Topolánek na koni

Takhle to dopadne, když se z ex-premiéra (Topolánka) stane lobbista za teplárny.

Nejdříve přesvědčil Ministerstvo životního prostředí, že teplárny jsou diskriminovány proti lokálním výtopnám. Protože musí hradit poplatky za znečištění a emisní povolenky. Výsledkem je uhlíková daň (nejen) pro domácnosti a rozdávání emisních povolenek zdarma.

Poté přesvědčil poslance stran, které jsou notoricky profláknuté jako zkorumpované, aby zrušili poplatky za znečištění. Ministr životního prostředí za ODS Chalupa se jen laxně postavil proti a po schválení, místo spuštění okamžitého lobování v senátu, ještě poslance pochválil. Nebyli až tak přísní, jak se obával.

Ministr aby zastavil růst exhalací, spustí letákovou kampaň namířenou proti domácnostem. Sice je to v nejznečištěnějších krajích k ničemu, protože tam se domácnosti podílí maximálně třetinou vedle dopravy a průmyslu. A to ještě jen ve vybraných kritériích, jinak průmysl dominuje. Ale zase to bude kšeft pro externí firmy a umožní to vyvést nějaké peníze do správných rukou...

sobota 4. února 2012

Feminismus je diagnóza

Není náhodou, že počátky feminismu se překrývají s počátky formování demokracie a představ o právech svobodného člověka.

"Ranné" feministky lze tedy postavit na stejnou úroveň jako jiné myslitele, zabývající se lidskými a občanskými právy v nesvobodných společnostech. A přiznat jim i stejnou odvahu a společenskou užitečnost.

Ženy dnes v západní společnosti požívají stejných práv jako muži a společnost netrpí předsudky vůči ženám vykonávajícím jakékoliv povolání. Ženy se běžně účastní politického dění, vlastní firmy, zaměstnávají či řídí z vedoucích pozic muže.

Bohužel na konci dvacátého století se něco zvrtlo. Feministické hnutí, místo aby plným zrovnoprávněním mužů a žen zaniklo, nejenže dále existuje, ale dostává se mu čím dál tím více prostoru. Protože obhajovat původní úctyhodné ideály by bylo stejně absurdní, jako bojovat dnes proti feudálnímu nevolnictví, dostaly se do popředí zcela nová témata. Ta ale nemají s původní myšlenkou rovnosti pohlaví ani právy žen cokoliv společného, často právě naopak.
Již se nebojuje za právo jednotlivce prožít život po svém, bojuje se za povinnost prožít život dle feministických ideálů.

Usilovat o stejná práva a možnosti žen a mužů je správné, ale vnucovat konkrétní životní styl je špatné. Ženy dnes nejsou šťastnější než před půlstoletím, přestože jejich práva i tolerance společnosti vůči ním nepochybně vzrostly. Důvodem je podle mne to, že z práv se stává povinnost: něco je po nich společností vynucováno. Být dnes domácí hospodyně starající se o děti automaticky znamená, být zesměšňována z pozic svobodomyslných feministek. Tak jako dříve byla pro ženy uzavřena možnost studovat či budovat kariéru, dnes je jim pod praporem feminismu znechucován životní styl několika posledních století či tisíciletí. Tato násilná změna sebou nese podobné dopady, jako jakékoliv násilím vynucované změny společnosti (např. čínskými komunisty): rozvrat a nefunkčnost.

Proudy feminismu


Ženy hlásící se dnes k feminismu se podle mého pozorování dělí na tyto názorové proudy:
  1. chlap v ženském těle
  2. ženy s pocitem křivdy v zaměstnání
  3. ženy považující se za vyšší evoluční stupeň
K feminismu se hlásí rovněž jedinci prostě se toužící někam zařadit, ale to je stejné u každé ideologie a nemá se smysl jimi dále zabývat.

Žena je chlap v ženském těle


První chce, aby žena se chovala jako chlap v ženském těle. Zástupkyně tohoto proudu mi připadají rozpolcené. Na jedné straně mužský svět nenávidí, současně ale odsuzují ženy, které do jejich ideálu nepasují a chovají se žensky.
Cílem není boj za něčí (ženská) práva, naopak bojuje se proti svobodě lidí prožít život po svém.
Největším nepřítelem je submisivní žena, vyznávající starý rodinný model: žena se stará se o rodinu, muž vydělává.

V zaměstnání utlačované ženy


Druhý proud má pocit, že jsou ženy utlačovány v zaměstnání. Typicky proto, že pracují na horších pracovních pozicích či dostávají za stejnou práci menší plat. Dnes již často argumentují také tím, že mladé generace žen dosahují vyššího vzdělání než jejich mužští vrstevníci.

Bohužel představitelky tohoto feministického proudu již nevidí objektivní příčiny, které nemají s diskriminací nic společného:
  1. Ženy dnes statisticky dosahují vyššího vzdělání, ale v oborech, po kterých není na trhu práce poptávka. Opravdu není mužský komplot, že je daleko větší poptávka po zedníkovi, truhlářovi, či vysokoškolákovi s technickým vzděláním než po absolventech filozofie, ženských otázek či žurnalistiky. A tvrdit, že dnešním studentkám humanitních oborů tuto školu vnutili proti jejich vůli rodiče, je absurdní.
    Nejde tedy o diskriminaci, průměrný mužský absolvent humanitního (koníčkovského) oboru má úplně stejně špatné vyhlídky.
  2. Tam kde ženy dělají stejnou práci za menší peníze než muž, bývá na vině jejich malá průbojnost. Muž si častěji při nástupu řekne o vyšší plat a smlouvá, stejně tak častěji požaduje zvýšení platu. Nejde tedy o diskriminaci, stejný rozdíl je i mezi průbojnými a neprůbojnými mužskými zaměstnanci.

    Žena v takové pozici má tyto možnosti:
    • Bude mlčet a užírat se tím a hlásit se k feminismu. Takovou ženu nejlépe vystihuje nadpis "Feminismus je diagnóza".
    • Nebo půjde za svým zaměstnavatelem a řekne si o vyšší plat. Pokud má pro něj stejnou hodnotu jako srovnávaný mužský protějšek, určitě ho dostane. Pokud toto nedokáže nebo v případě odmítnutí není ochotná dát výpověď, vyšší mzdu si nezaslouží. Totéž platí i pro neprůbojné muže.
    • Je natolik inteligentní, že si uvědomí tuto skutečnou příčinu a současně nemá sílu/žaludek si jít o vyšší plat říct. Pak ale nebude vyčítat světu neexistující problém ale bude vědět, že příčina je u ní.

  3. Ženy jsou fakticky znevýhodňovány zaměstnavateli z důvodu svého mateřství. Zaměstnavatel se obává, že přijme-li ženu a ona odejde na mateřskou, bude mít on problémy s vyplácením nemocenské a držením místa. Žena s dětmi bude statisticky pravděpodobněji potřebovat volno pro zajištění potřeb dětí.

    Toto je jediné skutečně existující znevýhodnění žen proti mužům. Příčiny má dvě:
    • První je paradoxně ženské feministické hnutí, které si vybojovalo sociální výdobytky pro matku-zaměstnance, na úkor zaměstnavatele. Podobně jako odboráři dnes nesou lví podíl na neochotě firem zaměstnávat, feministky nesou podobnou vinu za neochotě zaměstnávat ženy v plodném věku.

      Řešení je tedy nabíledni: bojovat proti tomuto "zvýhodnění". Zrušit absurdní povinnost držet dva roky místo. Obávám se, že evropské snahy podporované feminismem jdou ale opačným směrem.

      Druhé spíše utopistické řešení spočívá v převrácení cyklu: škola→vysoká→kariéra→porod→kariéra na škola→porod→vysoká→kariéra. Z pohledu prodlužování věku odchodu do důchodu, natality, rizika porodu v pozdním věku a celoživotního vzdělávání by to mělo jen samé výhody. Něco takového samozřejmě nelze vynucovat, je to jen o volbě každé ženy. Z pohledu státu existuje jen malý prostor, jak k takovému postoji motivovat.
    • Pokud se zaměstnavatel při nástupu zeptá, jestli máte děti, musí častěji dostat pravdivou(!) odpověď: "u nás v rodině se o ně stará manžel". To je jediný způsob, jak dosáhnout rovnoprávnosti v přístupu od zaměstnavatele. Buď ji ženy chtějí nebo ne. Vynucovat si po zaměstnavateli stejnou mzdu pro z jeho pohledu méně spolehlivého zaměstnance nikdy fungovat nebude.
      Žena, která v rodině na sebe převzala hlavní či jediný díl odpovědnosti za děti, nemůže čekat, že se to nepromítne jinde. Feminismus hledá vinu kdekoliv jen ne u viníka. Je to přeci jedině žena, kdo si vybral svého partnera a s ním vlastně i svůj budoucí životní styl. Pokud chce budovat kariéru, musí si zvolit takového partnera, který přebere za děti zodpovědnost nebo se o ni alespoň podělí.

      Muži toto dělají běžně a je jim to neprávem vyčítáno, navíc (nejen feministickým hnutím) jsou za toto perzekuováni, například v podobě diskriminace při soudních řízeních o svěření dětí nebo postojem sociálních pracovnic. A feminismus proti tomuto nijak viditelně neprotestuje a za rovnoprávnost nebojuje ač by otcové na plný úvazek automaticky znamenali vyšší kariérní uplatnění pro ženy. Feministky nepřipouští, že je nutné zrovnoprávnit pozice otců na úkor žen, jen by otce chtěly nahnat k plotnám. Pokud ale otec ví, že dítě je prakticky považováno za majetek matky, pragmatismus mu brání se (nejen) citově angažovat, protože o to více ho pak bude případná ztráta bolet.


Žena jako vrchol evoluce

Třetí proud považuje ženské vlastnosti za lepší a domnívá se, že by měly mít větší vliv na společnost. Třeba pomocí kvót do politiky, protože ač jsou většina voličů ženy, mohou kroužkovat ženské kandidáty, volí obvykle muže. Je třeba tedy voliče donutit vybírat to, co si sice nepřejí, ale někdo moudřejší jim to nadiktuje.

Militantní zastánkyně tohoto proudu již otevřeně bojují za nadřazení žen mužům. V jakémkoliv bodě, kde se ženský a mužský svět rozchází, vždy se snaží veškerá práva přenést na ženu a veškerou zátěž na muže. Například v problematice skloubení kariéry a výchovy dětí aktivně bojují proti zrovnoprávnění postavení otců a matek, které by tento problém přesunulo z genderové války na svobodnou volbu životních priorit. Současně tlačí za zavádění dalších absurdních kvót, povinností a trestů pro zaměstnavatele, pro které rodič (nikoliv "matka" jak je podsouváno!) starající se o především děti nikdy nemůže být plnohodnotným zaměstnancem.

Nedostatek žáků v učňovském školství

Ministerstvo školství opět řeší, jak naplnit učňovské obory a naopak ubrat počty studentů ze středních škol. Bohužel navrhovaná řešení jsou zjednodušující a diskriminační.

Přitom by stačilo upravit stupňování škol tak, aby učňáky byly následný stupeň po základním školství a předcházející stupeň středním školám. Kromě naprosté elity by povinnost vyučit se nikoho ve vzdělávání nezbrzdila.

Ještě efektivnějším řešením by bylo vydělit univerzální vzdělání z učňáků a nechat fungovat paralelně jak učňáky, tak střední školy. A každý student by se povinně musel zapsat na učňovský obor a volitelně na střední školu zakončenou maturitou. Na učňovských školách by se pak vyučovaly jen okleštěné oborové předměty v minimální míře nezbytné pro vykonávání daného oboru. Takto zefektivněné učňovské školství by zároveň mělo provádět rekvalifikace pro dlouhodobě nezaměstnané namísto předražených rekvalifikačních agentur, které slouží spíše k tunelování veřejných financí než zvyšování kvalifikace svých klientů.

Segregace vzdělání na úrovni škol neprospívá, na úrovni tříd by ale prospěla

Každý z nás chodil do nějaké školy a všichni si pamatujeme, že výuka, při které někdo ze žáků vyrušoval, pro ostatní nikdy neměla žádný přínos.

Se zájmem jsem si přečetl reportáž z prostředí školy, kde většinu žáků tvoří Romové. Text ve mne vyvolává nejen emoce, ale i otázky k zamyšlení.

Emoce spočívají především v obavě, že by takovou školu mohlo navštěvovat mé dítě. Kdyby něco takového kdy hrozilo, raději se přestěhuji na druhý konec republiky. A nejsem sám.

Nedělám si iluze o úrovni výuky na jiných základních školách, ale z popisu je zřejmé, že žádný žák vyskytující se ve společnosti těchto spolužáků nemá nejmenší šanci se cokoliv naučit. Snad jen frackovitému chování.

Z textu je také zřejmé, že i v takových ztracených třídách existuje několik málo žáků, kteří by v jiném kolektivu měli šanci. První odlišnou skupinu tvoří dívky, které dle autora zlobily daleko méně.

Nabízí se tedy otázka, zda by konkrétně na této škole nepomohlo odloučení problematických žáků od těch, kteří výuku nesabotují. Tedy pravý opak integračních snah, které nám různí humanisté vnucují. Prosté rozdělení žáků do dvou tříd s oddělenou výukou by dalo polovině těchto dětí šanci se ve škole něco naučit. I v takovém případě existuje jakýsi pomyslný strop, jak dokazují zkušenosti z jiných "romských" škol. Překonat sociální handicap běžné romské rodiny je v podstatě nemožné.

Nejen na úrovni Evropské unie existují snahy vymýtit segregaci silnějších a slabých žáků do různých škol. Rozmělnit žáky tak, aby se ti silnější vzdělávali společně se slabšími.

Snahy se týkají jak smazání rozdílů mezi různě nadanými žáky (např. v podobě rušení osmiletých gymnázií), tak smazání rozdílů mezi různými etniky.

Souhlasím s argumentem, že segregace na úrovni škol vede k umělému vytváření ztracených dětí. Dětí, které nemají žádnou šanci se vymanit z nevyhovujícího prostředí, které jim nedává šanci na osobní růst. A na druhé straně elit, jejichž rodiče dokázali dítěti zajistit ne-li kvalitnější, tak alespoň nerušené vzdělávání.

Rozdělení není nutně dáno nadáním, chováním nebo studijními výsledky, ale právě jednorázovým zásahem rodičů. Školy se neprofilují podle úrovně svých žáků, prakticky nedochází k průběžnému přesunu silnějších žáků na gymnázia (kromě počátečního přijímacího řízení) a přeřazování slabších gymnazistů do běžných škol. Neexistují soutěživé tlaky, které by motivovaly žáky nebo (s ohledem na věk) spíše jejich rodiče.

Současně je ale zřejmé, že promíchání žáků s odlišným nadáním či chováním automaticky vede k propadu výsledků těch lepších na úroveň těch horších. Oddělená výuka je tedy žádoucí.

Řešením by mohlo být výše naznačené: vytváření tříd seskupování žáků s podobnými výsledky. Pokud by na škole existovaly například tři třídy šesťáků, tak nechť je A tvořena největšími "šprty", B průměrem a C nejvíce vyrušujícími. Rozřazení mezi A a B na základě studijních výsledků či objektivních testů a do C převedení při vyrušování, klidně i v průběhu výuky, minimálně ale jednou na počátku školního roku. Výhodou by byl fakt, že nejde o vyloučení z výuky a tedy není třeba řešit administrativu kolem.

Ano, lze předpokládat, že žáci z C třídy si ze školy neodnesou vůbec nic a učitel bude v hodině plnit spíše úkoly dozorce. Současně ale žáci z A nebudou brzděni a žáci z B vyrušováni.

Problémem integrace především romských žáků bývá spíše než rasismus právě jejich chování při hodině. Naznačená segregace do tříd by pravděpodobně skočila tak, že nejméně polovina žáků romské národnosti by končila v C. Současně by ale dávala šanci těm snaživým z tohoto etnika nebýt stažena ke dnu nejhlasitějšími příklady a vzdělávat se společně s ostatními.

Třídy A mohou být reprezentovány dnešními osmiletými gymnázii za předpokladu, že bude probíhat obousměrná fluktuace, například formou opakováním objektivních přijímacích řízení pro každý ročník. A že se nebudou tolik profilovat především na humanitní studium, čímž zcela deformují oborový rozhled svých absolventů. Rodiče pak dávají své děti na osmiletá gymnázia, protože jedině tím jim zajistí kvalitní výuku. Současně je ale, díky převažující profilaci, nechtěně směrují k humanitnímu vzdělání, jež nezajišťuje pozdější uplatnění na trhu práce.

Výrobci podceňují patriotismus spotřebitele

Při čtení článku o faktickém konci výroby v ČR u kdysi populárního českého výrobce elektrospotřebičů ETA jsem si uvědomil, jak málo výrobci berou v potaz přínos patriotismu pro prodej svého produktu.

Značku ETA jsem konkrétně já jako domácí v poslední dekádě upřednostnil při nákupu hned několikrát a vždy byl hlavní motivací fakt, že jde o českou firmu. Postup byl často takový, že jsem si vybíral primárně z jejich produkce a ostatní značky používal spíše jen pro porovnání. Jak ale výroba z ČR mizela, motivace slábla a například při nákupu poslední mikrovlnky už jsem snad žádný spotřebič ETA při výběru ani neprohlížel.

Ačkoliv jde o mé subjektivní hodnocená situace, dovolím si ho zevšeobecnit. ETA svým přesunem do Číny možná zlevnila výrobu, současně ale ztratila punc české značky, což pro mnoho jejich zákazníků bylo spojeno s leskem kvality a podpory domácí ekonomiky. V momentě, kdy mám jako spotřebitel vybírat z čínských výrobků, má důvěra v kvalitu je nulová a vybírám podle ceny, nikoliv značky.

Postup firmy ETA Hlinsko přitom není ojedinělý. Přesun výroby za hranice je běžnou záležitostí a vliv tohoto kroku na spotřebitelská rozhodnutí bagatelizován. Stát i EU ho navíc aktivně podporují zvýhodňování zahraniční výroby před domácí (jiné normy na výrobu než na dovoz) a veškerou podporu záměrově určenou pro domácí ekonomiku svým provedením mění na vyhazování peněz (např. značka Klasa podporující zahraniční potraviny).

Fungující alternativa

I zde existuje alternativní postup, který slučuje výhody levné výroby v zahraničí s patriotismem spotřebitele. Předvádí ho (zatím) například značka Škoda. Ta vyrábí po celém světě, ale primárně vždy pro tamní trh. Českého trhu se její rozhodnutí příliš nedotkne, protože český spotřebitel má i nadále pocit nákupu českého výrobku v pro něj obvyklé kvalitě. Současně značka získává sympatie spotřebitelů v místě nové výroby - například v Rusku její zákazníci kupují domácí výrobek. Další benefitem je možnost přizpůsobit kvalitu místním podmínkám: automobil Škoda v Indii je něco jiného než Škoda v EU.

Pokud ovšem lze účinně skloubit výhody globalizace a zahraniční expanze s lokálním patriotismem a české firmy tak nečiní, je to chyba managementu.