Přitom podle původních plánů si od toho sliboval levnější financování svého narůstajícího dluhu. Občané neberou dluhový vývoj příliš vážně, o čemž svědčí pravidelné předvolební chování stran, kdy se snaží voličům zaimponovat rozhazováním a ne úsporami. Byli by proto optimálními věřiteli.
Politici oprávněně kritizovali nepřipravenost projektu předloženého úřednickou vládou. Ta byla typicky česká:
- předražená pochybná státní zakázka na software
- spory jak a za jakou cenu budou dluhopisy prodávány: další pochybný tunel jako cena datových zpráv
- podivná pravidla pro dluhopisy, které neměly mít danou splatnost ale měly být zpětně vykupovány na požádání. Touto vlastností se zásadně lišily od jakýchkoliv stávajících dluhopisů a podobali se spíše spořícím účtům.
A zde je má pointa toho, jak by si stát mohl půjčovat peníze zcela bez vedlejších nákladů a prostoru pro tunelování a obohacování se skrz spřátelené firmy: skrze spořící účty u komerčních bank.
Jak lze totéž udělat jednoduše a bez nákladů pro stát
- Stát nabídne všem bankám oprávněným podnikat na jeho území vést státní spořící účty pro občany. Banky mohou a nemusí na toto přistoupit. Nikdo je nenutí, mohou upřednostňovat své produkty nezapojit se. Že by se nezapojila žádná banka? To upřímně pochybuji, pro jednu jedinou by to byla obrovská konkurenční výhoda.
- Vklady na spořící účet budou banky automaticky přeposílat na účet státu u ČNB. Výběry budou z tohoto účtu naopak inkasovat. Neúročená výplatní lhůta bude maximálně týden (čtyři dny ČNB+tři dny banka), aby byl dostatek času pro převod prostředků a současně tak byla motivace střadatelů peníze bezdůvodně nepřelévat. O připisování úroku se bude starat komerční banka nebo ČNB, to je jedno.
- Poplatky za vedení státního spořícího účtu si banka zvolí zcela sama a bude je účtovat svým klientům. Takže stát bude mít provoz zdarma a cena služby nebude úředně (úplatně) stanovena. Bude ji určovat trh a konkurence mezi jednotlivými bankami. Stejně tak způsob vkladů bude zcela na bance: internetové bankovnictví, pobočky, prostě co jim a jejím klientům bude vyhovovat a za co budou ochotni oni platit.
Je tedy evidentní, že co stát chce dělat neskutečně složitě, lze udělat snadno. S nulovými náklady, daleko větší variabilitou a šíří služeb, která by přesně odpovídala poptávce zákazníků.
Klient čistě internetové banky by platil méně než klient vyžadující servis na překážce. Ale žádný úředník by nebyl tím, kdo zvolí jediný možný způsob a (přemrštěnou) cenu za něj.
Napište svůj názor k tomuto tématu do diskuze na Facebook
