Podpora fotovoltaiky a OZE obecně

Podporu FV případně OZE jako celku je na čase přehodnotit:

1. Zcela zrušit garantované výkupní ceny a zelené bonusy.
2. Pokud má být vůbec nějaká státní podpora, tak by stačilo vracet DPH na instalace, případně DPH na prodávanou elektřinu.
3. Majiteli domácích instalací (např. FV panelů ale i jiných) nechť se při dodávce přebytků do sítě prostě jen točí "hodiny" zpátky. Kdo vyrobí více než spotřebuje, nechť se zkusí dohodnout na tržní ceně sám.
4. Zrušit legislativní nesmysl, kdy majitel FV panelů vyrábějících sám pro sebe musí platit odvody na podporu OZE a další poplatky. Ideálně zrušit jen pro instalace, které nedodávají za garantované ceny a nepoužívají zelený bonus, tedy původním solárníkům by rostoucí poplatky alespoň trochu ukrajovaly ze zisků.

Konkrétně fotovoltaika je dnes již natolik cenově výhodná, že stačí legislativně zjednodušit provozovatelům život a během několika málo let (IMHO dva roky) si FV panely budou lidé pořizovat spontánně i bez dotací. Stačí si uvědomit, že domácnosti neporovnávají výrobní cenu z OZE s cenou silové elektřiny ale konečnou cenou, za kterou sami nakupují!

Tento přístup se týká jen nových instalací, původní solární tunel to neřeší.

Zde jako občan zejména děkuji Martinu Římanovi (ODS) a Milanu Urbanovi (ČSSD), kteří v roce 2009 ve svých klubech stopli včasnou novelizaci umožňující rychlý pokles výkupních cen (mimo jiné souvisí kauza Amun.re). Argumentace hrozbou žalob a arbitráží zejména po opatřeních českého státu v posledních letech (solární daň) působí opravdu věrohodně. A zajisté ani jeden z nich přes své napojení na ČEZ nehájili jiné zájmy než zájmy českého státu... Ostatně není to poprvé a bohužel nejspíš ani naposled, co takhle ČEZu přihráli desítky miliard z rozpočtu (např. 70mld). Shodou okolností jde o peníze za emisní povolenky, které by měly být už z principu využity na podporu obnovitelných zdrojů.

Daňový poplatník to tedy zatáhne, obzvlášť když není příliš silný tlak na prověřování instalací, které byly účelově kolaudovány v posledních prosincových dnech (více).

Rath test

Každé opatření ve zdravotnictví lze podrobit tzv. Rath testu. Ten spočívá v úvaze, jak by ho zneužil k vytunelování Rath, kdyby byl na libovolné správní pozici.

Například krajské nemocnice dnes úspěšně tuneluje skrze zbytečné, drahé a nemocnicím vnucené poradce, čemuž se nemá ani "poctivý" ředitel jak bránit: pokud cekne, Rath ho z pozice hejtmana odvolá. Rath ministr bude stejně tunelovat fakultní nemocnice, pokud nepřijde o pravomoc jmenovat jejich ředitele.

Jakmile bude nemocnice mít formu neziskové organizace, kde provozovatele bude ovládat Rath (budou to jeho lidé), opět má možnosti je tunelovat. Bude-li se nemocnice privatizovat a na průběh bude mít vliv Rath, při privatizaci přijde stát/kraj na buben.

Bude-li nemocnice řízena radou, jejíž členové bude jmenováni z více zdrojů, jež snad nedokáže ovládnout jeden člověk, je tu jistá minimální šance, že sám Rath ji nedokáže tunelovat. Z toho pohledu je návrh na přerod fakultních nemocnic na univerzitní přínosem. Na druhou stranu, jsem již notorický pesimista a jen čekám, co se tím politikům zase povede.

Za Ratha lze dosadit libovolného politika z jakékoliv strany. Jen Rath je dostatečně profláknutý.

Stavebním spořením stát podporuje banky a ne bytovou výstavbu

Stavební spoření mělo původně sloužit jako podpora bytové výstavby. Bohužel dnes je tomu tak jen v omezené míře a tento instrument slouží většinou jen jako lépe úročené vkladové účty.

Stát by měl podporovat pouze bytovou výstavbu

Řešením je státní podporu striktně provázat se spořením určeným k bytové výstavbě nebo ji zcela zrušit a ponechat jen dotaci úroků úvěru, která je identická s hypotékami.

Argumenty spořitelen

Stavební spořitelny se brání navázání podpory pouze na bytovou výstavbu s poukazem na potřebu udržet dostatečné množství pouhých střadatelů k poměru s těmi, co si nakonec vezmou úvěr. Udávají poměr 1:6.

Toto je ale nesouvisející argument. Stačí, aby spořitelny poskytovaly střadatelům obdobné podmínky jako obdobné vkladové produkty na trhu a k žádnému odlivu nedojde!

A pokud by srazily dnes nesmyslně vysoké náklady na úroveň ostatních produktů na trhu, maximální výše spořící úložky střadatelů by nebyla limitována částkou, kterou stát ještě podporuje. Dnes nad státní podporu nespoří nikdo, protože stavební spořitelna takové vklady znehodnocuje.

Kam dnes mizí podpora?

Většinu státní podpory spolkne provize za zprostředkování a zisk stavební spořitelny. K samotnému střadateli se dostane jen zlomek této částky.

Pokud by se střadatel zavázal ukládat peníze na vkladový účet nebo termínovaný vklady na podobně dlouhou dobu, jako tomu je u stavebního spoření, dosáhl by u bank velmi podobných podmínek i bez státní podpory.

Hlavní nákladový rozdíl mezi stavebním spořením a termínovaným vkladem je o provizi zprostředkovatele (ten kdo s vámi smlouvu podepíše) a vyšší marže stavební spořitelny.

Parametry spoření bez státní podpory

Představme si, že stavební spoření je vkladový produkt s těmito parametry:

1. První vklad na konci prvního roku smlouvy, termínovaný na pět let.


2. Druhý vklad na konci druhého roku smlouvy, termínovaný na čtyři roky.


3. Třetí vklad na konci třetího roku smlouvy, termínovaný na tři roky.


4. Čtvrtý vklad na konci čtvrtého roku smlouvy, termínovaný na dva roky.


5. Pátý vklad na konci pátého roku smlouvy, termínovaný na rok roky.


6. Šestý vklad na konci šestého roku smlouvy zanedbáme, i když většina stavebních spořitelen by si ho jistě několik týdnů ve skutečnosti nechala.

Stavební spořitelna by měla pro takového klienta nabízet lepší podmínky, než jsou nabízeny pro termínované vklady. To z toho důvodu, že dopředu poměrně dobře ví, kdy jaké peníze a za jakou cenu dostane.

Pokud pro srovnání použijeme úroky na nedotovaných termínovaných vkladech (čerpat můžeme například z tohoto přehledu), aktuálně nejlepší nabídka je 6% roční zhodnocení. Tedy na srovnatelné, jaké poskytují stavební spořitelny i se státní podporou.

Parametry úvěrů

Výhodnost úvěrů od stavebních spořitelen by měla stát na dvou pilířích.

1. historie klienta: spořitelna má šestiletou historii pravidelných splátek, podstupuje menší riziko než hypoteční banka


2. státní podpora: stát by měl úvěry na bydlení (nadále) podporovat stejně jako hypotéky. Budou-li tedy přijatelné hypotéky, stavební spořitelny by kvůli prvnímu bodu měli mít podmínky ještě lepší.

Bezděkův návrh "reformy" jen zavádí nový pilíř

Bezděkova komise zredukovala penzijní reformu jen v převedení prostředků do fondů. Pokud ale nastane očekávané a fondy budou fungovat obdobně jakou současné fondy penzijního připojištění, odliv prostředků pro zajištění stáří bude obrovský.

Protože pravidla jsou u připojištění brutálně nastavena PRO správcovské společnosti a zprostředkovatele a PROTI střadatelům.

Už to vidím:

• Stát donutí spořit např. 3% z příjmů (100 jednotek).


• K tomu přidá dalších 100 jednotek podpory. Na podporu se bude muset zadlužit.


• Penzijní fond půjčí státu 200 jednotek na 5% úrok. Za rok vydělá tedy 10jednotek.


• Pět dá zprostředkovatelům za uzavření smlouvy, 2 si nechá za aktivní správu, 1 padne na administrativu a ty zbývající připíše jako "zhodnocení" účastníkům.

Takže spouštět třetí pilíř bez opravy druhého (připojištění), znamená tunel. Lidé co připravili tuto reformu pracovali pro penzijní fondy a již jeden pilíř zmrvili!

A kde je předvolební slib Kalouska a Nečase, že reforma zohlední pracovitost a množství potomků? Základ reformy by měl spočívat v opravě prvního pilíře! To je daleko důležitější, než imaginární oddělení peněz státu a na důchody.

Proč imaginární?

• Penzijní fondy budou v případě bankrotu státu znárodněny.


• povinné spoření velmi zvyšuje cenu akcií nad jejich reálné hodnoty: tzv. krizové ceny třeba v DJIA jsou pořád velmi nadhodnoceny v poměru k ziskovosti. Důvodem je právě hromada prostředků ve fondech určených pro klidné stáří. Bublina ale může kdykoliv splasknout.


• Pokud budou fondy investovat do státních dluhopisů, je to víceméně dnešní stav-náklady na penzijní fond a zrpostředkovatele.

Strany chtějí limity na kampaně

ČSSD údajně utratila za prohrané volby 350M Kč a začala nejvíce volat po zákonné omezení výdajů na předvolební kampaně.

Problém vidím v tom, že těch 350M od ČSSD se týká maximálně peněz hrazených ze stranické kasičky.

Například kraji hrazené poplatky v nemocnicích jsou také jen volební kampaň ČSSD, jsou ve stovkách milionů korun a nikdo je nezapočetl.

Nejsou v tom sami, veřejné peníze se zneužívají všude. V Praze má každá městská část noviny či časopis, který má za úkol propagovat starostu (ODS). Stejně tak se pořádají lokální "dny Prahy XX", kde omšelý umělci zpívají a baví návštěvníky. Ztrátové, dotované, za peníze obce a propagující starosty. Na desítce je to dokonce s ohňostrojem.
V týdnu před volbami mi ODS poslala mapu P10 se zvýrazněnými svými úspěchy. A DVD, kde mě je Suchánek "barvitě" (asi, nepouštěl jsem, soudím podle obalu) popisuje. Samozřejmě za obecní peníze.

Takže omezit výdaje stran, proč ne. Akorát takové administrativní opatření se bude stejně obcházet skrze tuhle letáky zadarmo, tuhle sleva od mecenáše, tuhle inzerce placená třetí stranou (nebo v Haló novinách za milion) atd.

Mnohem důležitější mi připadá omezit výdaje na propagaci tekoucí z veřejných prostředků. Tam by stát zákazem ušetřil miliardy ročně. Např. obecní představitelé nechť se propagují na webu, beztak obecní stránky mají všechny obce a ty větší pevně placeného webmastera. Menší mohou blogovat zadarmo, systémů na to existuje na webu mraky.

Pomoc Řecku je finanční injekcí bankám a životu na dluh

Jaký je rozdíl, mezi úspornými škrty Řecka v případě bankrotu a v případě schválené tříbilionové pomoci?

Varianta transparentní bankrot

Dopady případného bankrotu Řecka lze vnímat v několika rovnách:

• dopady na věřitele


• dopady na Řeky


• dopady na schopnost vlád se zadlužovat

Ztráty pro věřitele

Řecký bankrot by způsobil strašné ztráty věřitelským bankám, zejména z Německa a Francie. Stát by vyhlásil insolvenci, pozastavil jakékoliv splácení dluhů. Následně by nabídl věřitelům zlomek půjčených peněz s mnohaletým neúročeným odkladem (něco takového provedla Argentina).

Dopady na řadové Řeky

Drastické škrty, likvidace přebujelé státní sféry, ořezávání důchodů.
Po bankrotu by Řecku nikdo nepůjčil, takže by stát vyplácel jen to, na co opravdu má. Nějaké minimální důchody. Platy značně snížené a jen zaměstnancům, které opravdu potřebuje.
Mít vlastní měnu, tak jen propustí zbytečné zaměstnance a zbytek zařídí inflace a devalvace.
Nějaké drobné na provoz by jistě poskytla EU, bylo by to ale nesrovnatelně méně, než je schváleno dnes.

Dopady na hospodaření vlád

Pokud by konečně dostali věřitelé přes čumák, velmi by se rozmýšleli, komu půjčit. Jak by rostla cena dluhu a klesala schopnost vůbec nějaké peníze sehnat, vlády by byly motivovány hospodařit jen s tím, co opravdu mají.

Varianta tři biliony "pro Řecko"

Výše jsem popsal, jaké dopady by pro Řeky měl státní bankrot a že se příliš neliší od toho, co po nich EU a MMF tak jako tak chtějí.

Tak kam půjdou všechny peníze navíc?

Do splácení starých dluhopisů, které by byly jinak bezcenné. Takže německý daňový poplatník si bude utahovat opasek, aby německé banky dostaly zpět své investované peníze a ještě na tom vydělaly na úrocích.

Věřitelé jako škůdci daňového poplatníka

Jste investor a máte možnost koupit dluhopisy nějaké firmy. Na co ty peníze potřebují? Investiční příležitost, rozšiřování výroby, pokrytí nenadálé události? Ne, chtějí vyplatit mimořádnou prémii představenstvu a 13. plat zaměstnancům. Půjčíte jim své peníze? Uvěříte, že firma co si letos nevydělá ani na platy a odměny, dokáže v příštích letech vydělat navíc na splátky?

Představme si systém, kde věřitel nese skutečně riziko a vše se neřeší zestátněním ztrát.
Potom takový investor bude vykonávat kontrolní funkci pro akcionáře dlužníka nebo pro občany zadlužujícího se státu. Vláda ani vedení takové firmy nebude mít šanci sehnat na trhu peníze na kroky, které nebudou směrovat ke zlepšení situace firmy nebo státu.

Bohužel dnes je tomu v mnoha případech naopak. Pravidla systému přímo vybízejí ignorovat rizika a doslova cpát peníze tam, kde je nejvyšší výnos. Bez ohledu na spojené riziko. Protože riziko vždy na sebe přebere stát (seskupení států). Příkladem mohou být Konsolidační banka (v mnoha podobách v celém světě při hypoteční krizi), pojištění vkladů v bank ve stoprocentní výši nebo právě odvracení ozdravného bankrotu pro Řecko.

Není to ani rok, co banky dostaly stamiliardové injekce a už je to tu zase. A šance odvrátit trend ztráty konkurenceschopnosti Evropy je opět v nedohlednu.

Komunisté, ODS a ČSSD společně potvrdili tunel 70mld

Komunisté, ODS a ČSSD společnými hlasy zamítli návrh na nápravu protiústavně schváleného zákona odírajícího daňové poplatníky přibližně o sedmdesát miliard korun.

To v situaci, kdy má ČR rekordní rozpočtový deficit a chystá se plošné zvyšování daní.

podrobnosti:

Porušili ústavu kvůli ČEZu

Martin Roman vs domácnosti 2:0

Tak a teď po společné práci hurá do voleb!

• ODS nás bude strašit zadlužováním a komunisty


• ČSSD nás bude přesvědčovat o nutnosti boji s korupcí a tuneláři, zejména s těmi z ODS


• komunisté budou utěšovat důchodce a nezaměstnané, že za nedostatek peněz mohou vládnoucí polistopadové strany

...a cca 70% voličů jim na to skočí.

Důchodová reforma trochu jinak

V minulosti částka vybraná na důchodovém pojištění přesahovala částku vyplacenou na důchodech. Přebytky vlády používaly na zalepování děr v rozpočtu (prožraly je, bez ohledu na stranickou příslušnost). S demografickým vývojem a současným propadem ekonomiky se poměr obrátil a v současnosti je tomu naopak.

Zákon stanovuje pravidla, podle kterých má vláda povinnost valorizovat důchody. Pravidelným sporem v politice je, zda navyšovat důchody či ne, případně o kolik. Zejména ve volebním roce jsou navyšování důchodu nakloněni všichni politici bez ohledu na politický směr. Takto nesystémové navýšení se stane dlouhodobou zátěží, protože také podléhá valorizaci.

O důchodové reformě se hovoří pouze v souvislosti se penzijním připojištěním (jako druhým pilířem) a posouváním věku odchodu do důchodu. Jen málo nebo vůbec se neřeší chyby v současném systému.

Proto rozepíši svou představu o čtyřech důchodových pilířích, právě i s ohledem na potřebné systémové úpravy těch stávajících.

Průběžný penzijní systém

Celý pilíř stojí a padá na počtu dětí a na tom, zda tyto děti pracují a vydělávají peníze.
Změna struktury společnosti, nízká porodnost a obrovský nárůst důchodců na úkor pracujících způsobuje, že v systému relativně klesají výběry a rostou výplaty.

Celý systém dnes stojí na nepravdivém tvrzení:

Celý život si spořím a až budu v důchodu, budu za své úspory žít.

To je ale evidentně nesmysl, protože žádné úspory neexistují!

Skutečnost je tedy odlišná:

Celý život odvádím peníze na důchod svých rodičů (předků) a až budu v penzi, budou na můj důchod peníze odvádět moji potomci.

Odstranit tento zdánlivě malý rozdíl v interpretaci by znamenalo zabránit kolapsu tohoto pilíře.

Dnes stát tyto "státní" důchody dotuje z jiných zdrojů a politici navíc populisticky výši důchodu navyšují vždy před volbami a to na dluh nás všech. Naopak až stát zbankrotuje, důchody se skokově sníží podle požadavků "zachránců", případně bude zrušena valorizace a budou skokově znehodnoceny inflací.

Dnes realizovaná opatření

Posouvání věku odchodu do důchodu

Důchodové saldo je snižováno posouváním věku odchodu do důchodu, od 1.1.2010 začne další posun na hranici 65 let.

To je spravedlivé s ohledem na fakt, že dnešní třicátníci se již důchodu pravděpodobně v této podobě z důvodu kolapsu systému nedočkají a tato ztráta je tak rozdělována mezi více generací.

Důsledkem je ale také to, že většina penzistů bude poslední roky před penzí trávit na invalidním důchodu nebo úřadu práce, tedy stejně budou závislý na veřejných prostředcích od státu.

Podpora imigrace

Dnes je podporována imigrace cizinců do ČR pod záminkou potřeby zvýšit počty plátců.

Je to nesmysl, protože imigranti obvykle usilují o nekvalifikovaná zaměstnání, kde konkurují nejrizikovější skupině nezaměstnaných: těm s nejnižším vzděláním.

O nevýhodnosti imigrace nekvalifikované levné síly se lze již dnes přesvědčit ve Francii, která tuto politiku praktikovala před několika desetiletími. Obrovská nezaměstnanost, obrovské sociální výdaje na děti imigrantů (stejně líné jako děti Francouzů, jen statisticky s horším vzděláním), kulturně náboženské spory, pouliční války.

U nás máme spíše imigranty z Asie, ti ale snižují příjmy státu neplacením daní: co se prodá přes ně, mohlo být zdaněno přes obchody se stejným sortimentem (Tesco, Bankrot, 39, Kik a pod.).

Mnou navrhovaná opatření

Oddělení důchodového fondu od rozpočtu

Stát by neměl možnost s penězi disponovat, ty by ležely na účtu v ČNB.

Zrušení povinnosti valorizace

Podle toho, kolik se vybralo by se také vyplácelo. Striktně, bez jakýchkoliv výjimek. Vláda by mohla do fondu poslat peníze navíc, ale jen v případě přebytkového rozpočtu zpětně.

Historický dluh by byl anulován: na prožrání přebytků se podíleli všichni – v hantýrce politiků: z investic státu mají užitek všichni. Případně by byl vynahrazen prvotním vkladem státu do fondu (např. z privatizace): ten by byl použit na roční polštář, kdy by z něj byly vypláceny důchody v prvním roce a ve druhém již přesně z loňských výběrů.

Změna výpočtu výše důchod

Speciální výsluhy pro státní zaměstnance by do tohoto fondu nepatřily. Instituce se zájmem vyplácet zvláštní důchody např. vysloužilým policistům by pro tyto účely byly nuceny zřizovat vlastní fondy a zahrnout je do vlastního rozpočtu.

Vyplácená částka by se jednou ročně rozdělila podle indexů, které každý důchodce má přidělen.

Na začátku výpočtu by měl každý index jedna, po zvýšení nebo snížení by se index mohl dostat na hodnoty 0,5-1,5. Výše konkrétní penze by byla vypočtena celková částka/součet všech indexu * konkrétní index

• Bezdětný penzista by měl index snížen na 0,7.


• Rodič, kterému děti zemřeli nebo jsou již sami v důchodu, by měl index roven jedné.


• Penzistovi s dětmi by byl index vypočítán podle toho, kolik jeho potomci odvedli do systému. Vycházelo by se z průměrného odvodu na poplatníka, průměrného odvodu potomků na jednoho penzistu. V potaz by se muselo brát i to, kdo a kolik let měl tohoto potomka ve své péči, částku dělit mezi všechny rodiče a opatrovníky.
  Ten kdo by měl hodně odvádějících potomků by na tom byl lépe, stejně jako rodič s méně potomky, kteří přispívají vyšší částkou.


• Spatně by na tom byl rodič, který vychoval děti pro pracák nebo kriminál. Jeho důchod by se mohl propadnout až na 0,5.

Takový způsob výpočtu by zachoval solidaritu, vždy by byla vyplácena alespoň třetinová penze proti maximu.

Jaká by byla náročnost?

Způsob výpočtu není zrovna jednoduchý a to jsem ani podrobně nerozebíral způsoby výpočtů indexu. Nicméně je srovnatelný se současným způsobem výpočtu.

Žijeme v jednadvacátém století, existuje něco jako výpočetní technika. Stačí zadat vazby rodič-potomek, od kdy do kdy měl který rodič kterého potomka ve své péči. Dále napojit tuto databázi na databázi důchodového odvodu za loňský rok a nastavit pravidla výpočtu.

Jediná komplikace by vznikla na počátku, kdy by se museli zadávat data pro stávající důchodce. Vše by šlo vyřešit importem rodičů a dětí z matrik, výjimky (rozvody,opatrovnictví a pod) by se řešily až na individuální žádost rodiče nebo dítěte.

Vše poté by již bylo snazší nebo srovnatelné se současným systémem. Žádná historická data o zaměstnání, místo nich data o dětech, kterých bude ve většině případů méně. Žádné dokazování výše příjmu, odpracovaných let a pod.

Jaké by byly důsledky?

Takovýto systém by znamenal, že v průběžném pilíři by důchod pozvolna klesal a lidé by ho postupně nahrazovali vlastními úsporami.

Vyplácené důchody by kopírovaly inflaci s ročním zpožděním, současně kopírovaly bohatství ve společnosti, nebyly by nijak závislé na politické libovůli: nešly by populisticky navyšovat.

Pro politiky by to znamenalo, by mohli vkládat jen přebytky, pokud by dobře hospodařili, nebo ovlivňovat výši sazby (dnes cca 28% z příjmu) a to s jednoletým zpožděním: nerozhodovali by se podle volebních období.

Penze by nemohly být obětovány při bankrotu státu, protože fond by obsahoval prostředky vždy jen na jeden rok dopředu.

Pilíř by svými pravidly podporoval to, co do něj vkládá prostředky: porodnost, vzdělání a pracovitost dětí.
Na tom celý průběžný systém stojí a s tím také padá. O dalších možnostech motivace mít děti se lze dočíst v článku Daně za bezdětnost odstraňují přerozdělování.

Pilíř penzijního připojištění

Penzijní připojištění je dobrovolné, princip spočívá ve státní podpoře formou navýšení úložky nebo daňového odpisu.

Bohužel, dnes je Penzijní připojištění pilíř s nulovým dopadem na výše penzí. Mohou za to především nastavená pravidla, která způsobují znehodnocování uložených prostředků a odsávání peněz ze systému.

Aby tento pilíř mohl fungovat, je nutné:

Striktní oddělení prostředků fondu od peněz správce

Správci dnes v honbě za nejvyšším počtem střadatelů vyhazují peníze na jejich získávání (10K-20K na účastníka) a tyto výdaje musí účastník nějakým způsobem zaplatit. Po oddělení by to bylo ze správcovského poplatku, dnes na to padne veškerý zisk.

Zakázat provize za uzavření smlouvy, zákaz jakýchkoliv poplatků účastníků

Dnes je několik prvních let veškerý zisk z investic vyplácen pojišťovákovi, který smlouvu uzavře. Ani se státní podporou se proto penzijní spoření dlouhodobě nevyplatí.

Omezení ne-penzijních výdajů v systému povede k navýšení jeho výhodnosti pro účastníky. Tedy toho, proč pilíř vůbec existuje.

Pilíř penzijního spoření

Dnes tento pilíř u nás neexistuje.

Od průběžného financování se liší tím, že každý účastník skutečně ukládá část prostředků do nějaké fondu.

Od penzijního připojištění se liší tím, že by měl být povinný a stát by do něj nevkládal žádné podpůrné prostředky.

V čem je přínos pro účastníka?

Popravdě v ničem. Jde jen o opatření, kdy je účastník donucen spořit si sám na důchod a nezáleží tak čistě jen na jeho odpovědnosti.

Jaká jsou rizika?

Tunelování systému

Pokud by pravidla byla nastavena stejně nesmyslně jako dnes (rok 2009 a dříve) pro penzijní připojištění, budou prostředky znehodnocovány a na systému se budou obohacovat zprostředkovatelé a správci.

Státní bankrot

V momentě, kdy stát zbankrotuje, může přímo znárodnit důchodové fondy (Argentina). Druhé riziko spočívá ve státních dluhopisech, které jsou z nějakého důvodu považovány za nejbezpečnější a tvoří značnou část investic fondu (stejně jako u penzijního připojištění). Více o hrozbě odmítnutí dluhů.

Individuální spoření

Každý si musí uvědomit, že všechny formy státem organizovaného důchodu nesou svá rizika. A spořit si na důchod i sám bez asistence státu.

Důchodci (i dnešní) musí změnit svůj přístup k životu a majetku. Nářky některých dnešních důchodců milionářů na výši penze mne nedojímají, spíše rozčilují.

Nejde přeci o to, aby z důchodu rozdali co nejvíce peněz svým dětem, je tomu naopak! Děti, kteří se u svých rodičů zastaví jen po výplatě důchodů jsou špatné děti a nepovedly se. Já své matce v důchodu nepřímo přispívám tak, že ji hradím některé náklady, i když žijeme odděleně. Nikdy by mne nenapadlo, že mne, zdravému vydělávajícímu jedinci, má ona nějakým způsobem financovat život.

Nejde přeci o to, aby rodiče svému potomstvu odkázali co největší majetek. Naopak, mají-li nemovitost, nechť ji prodají a jdou do menšího, za miliony si na stará kolena užívají nebo platí péči v pečovatelských domovech pro seniory.

Absurdní systém penzijního připojištění

Penzijní připojištění je stejný tunel veřejných financí jako stavební spoření. Neplní svůj účel, jen některým lidem zajišťuje slušný život z provizí a zvyšuje zisky bank.

Kdo na něm vydělává a kdo naopak prodělává?

1. Primárně se na něm rýžují zprostředkovatelé, kterým jde několik prvních let veškerého zisku na provize.


2. Když klient neuteče, vydělá dlouhodobě i banka (pojišťovna,spořitelna).


3. Pokud si střadatel uzavře na nejkratší možné období, může vydělat i on. Většinu státní podpory sice vyžerou předchozí dvě skupiny, fondem realizované zhodnocení je hluboko pod normálními spořícími účty, ale malá část státní podpory ke střadateli nakonec proteče. Pak pro něj nastává závod, aby znehodnocení bankou nebylo vyšší než státní podpora. U dlouhodobého penzijního připojištění vždy prodělá i střadatel.


4. Bit je jen stát, který platí podporu na něco, kam nikdy nedorazí nebo jen velmi okousaná zprostředkovatelem a bankou. Koho to ale zajímá, že? Správce státní pokladny jistě ne.

Co je nehorší slabina penzijního připojištění?

Majetek střadatelů není oddělen od majetku správce penzijního fondu. Proto z nich pokrývá své náklady, zejména počáteční náklad cca 10000,- až 20000,-Kč (zdroj) na získání účastníka. Z toho jsou vypláceny především provize pro zprostředkovatele, který s ním smlouvu sepsal.

Důsledku toho existuje obrovská armáda zprostředkovatelů, která minimálně v počátcích systému urychlila nárůst počtu účastníků. Poté co zájemci o spoření již natvrdo poznali, že prvních několik let jejich zisky dostává někdo jiný, mají zprostředkovatelé spíše negativní vliv na množství uzavřených smluv.

Pokud účastník změní svůj fond a během prvních let přestoupí jinam, fondu vzniká ztráta, protože se jim nestihl vrátit ani počáteční náklad. Částečně to mají ošetřené smlouvou se zprostředkovateli, který tím ztrácí nárok na provizi. Také proto penzijní fondy vylobbovaly zavedení poplatků za brzký přestup.

V posledních letech jsou fondy ve ztrátě. Protože musí ze zákona připisovat každý rok zisk, připisují jen minimální částky, které jsou hluboko pod nízko úročenými spořícími účty. Účetními kouzly se ze ztráty dělá malý zisk, aby zakladatelé nemusely ztráty pokrývat doplňováním financí z vlastního.

Znehodnocování úspor střadatelů dokresluje absurditu celého systému. Stát si za vysoký úrok půjčuje peníze, aby mohl podporovat spoření lidí na penzi. A úspory těchto lidí jsou hluboko pod úrokem, který stát platí za svou půjčku. Kdyby stát v ČNB zřídil účet každému účastníkovi, úročil je běžnou sazbou pro spořící účty a snížil podporu na polovinu, vydělal by on i střadatelé.

Chci začít spořit na stáří, jak s pomocí penzijního připojištění?

Pokud máte do důchodu více než deset až patnáct let, pohlédněte se jinde. I se státní podporou penzijní spoření vaše úložky znehodnotí.

Jste-li již v důchodu nebo těsně před, díky státní podpoře a rychlému výběru naspořených peněz dosáhnete nadstandardního zhodnocení. Nikterak závratného, výše popsaný žebříček podle výdělku platí i zde, ale alespoň převýšíte spoření na spořících účtech.

Pointou je spořit nejkratší možnou dobu a dosáhnout tak co nejlepšího výnosu. Můžete spořit 500,- měsíčně s menší podporou státu (menší výnos v procentech, vyšší v absolutní částce) nebo minimální částku s vyšší státní podporou (vyšší výnos v procentech). Tak či onak, důchod z toho nebude, takto uspořená částka bude směšná. Částky nad 500,- jsou podpořeny daňovou úsporou, ale ty se v desetiletém horizontu nevyplatí.

Jeden mraveneček mraveniště nedělá, přesto se pojišťovně upište přímo bez zprostředkovatele. Trochu tím vylepšíte bilanci fondů a hlavně vás leckterá pojišťovna nějakým způsobem odmění za to, že kvůli vám nemusí vyplácet provize někomu třetímu.

Dejte si pozor na to, jak budete moci naspořené finance vybrat. Povinným převedením na další roky na "spořící účet" by byly úspory díky poplatkům a nízkému úročení ještě dále znehodnocovány.

Své vklady do pojištění posílejte vždy až v posledním možném termínu tak, aby jste neztratili nárok na státní podporu a současně peníze ponechali v rukou penzijního fondu znehodnocovat co nejkratší dobu. Samozřejmě v ušetřeném čase je zhodnocujte alespoň na spořících účtech nebo termínovaných vkladech. Nechat je ležet na běžném účtě je ještě méně výhodné než je nechat "zhodnocovat" penzijním fondem.

Pokud vám to zaměstnavatel nabízí, nechte za vás spořit jeho. Ty peníze by vám beztak jinak nedal. Také jsou na trhu platební karty, ze kterých je část obratu posílána na penzijní připojištění.