Každý z nás chodil do nějaké školy a všichni si pamatujeme, že výuka, při které někdo ze žáků vyrušoval, pro ostatní nikdy neměla žádný přínos.
Se zájmem jsem si přečetl reportáž z prostředí školy, kde většinu žáků tvoří Romové. Text ve mne vyvolává nejen emoce, ale i otázky k zamyšlení.
Emoce spočívají především v obavě, že by takovou školu mohlo navštěvovat mé dítě. Kdyby něco takového kdy hrozilo, raději se přestěhuji na druhý konec republiky. A nejsem sám.
Nedělám si iluze o úrovni výuky na jiných základních školách, ale z popisu je zřejmé, že žádný žák vyskytující se ve společnosti těchto spolužáků nemá nejmenší šanci se cokoliv naučit. Snad jen frackovitému chování.
Z textu je také zřejmé, že i v takových ztracených třídách existuje několik málo žáků, kteří by v jiném kolektivu měli šanci. První odlišnou skupinu tvoří dívky, které dle autora zlobily daleko méně.
Nabízí se tedy otázka, zda by konkrétně na této škole nepomohlo odloučení problematických žáků od těch, kteří výuku nesabotují. Tedy pravý opak integračních snah, které nám různí humanisté vnucují. Prosté rozdělení žáků do dvou tříd s oddělenou výukou by dalo polovině těchto dětí šanci se ve škole něco naučit. I v takovém případě existuje jakýsi pomyslný strop, jak dokazují zkušenosti z jiných "romských" škol. Překonat sociální handicap běžné romské rodiny je v podstatě nemožné.
Nejen na úrovni Evropské unie existují snahy vymýtit segregaci silnějších a slabých žáků do různých škol. Rozmělnit žáky tak, aby se ti silnější vzdělávali společně se slabšími.
Snahy se týkají jak smazání rozdílů mezi různě nadanými žáky (např. v podobě rušení osmiletých gymnázií), tak smazání rozdílů mezi různými etniky.
Souhlasím s argumentem, že segregace na úrovni škol vede k umělému vytváření ztracených dětí. Dětí, které nemají žádnou šanci se vymanit z nevyhovujícího prostředí, které jim nedává šanci na osobní růst. A na druhé straně elit, jejichž rodiče dokázali dítěti zajistit ne-li kvalitnější, tak alespoň nerušené vzdělávání.
Rozdělení není nutně dáno nadáním, chováním nebo studijními výsledky, ale právě jednorázovým zásahem rodičů. Školy se neprofilují podle úrovně svých žáků, prakticky nedochází k průběžnému přesunu silnějších žáků na gymnázia (kromě počátečního přijímacího řízení) a přeřazování slabších gymnazistů do běžných škol. Neexistují soutěživé tlaky, které by motivovaly žáky nebo (s ohledem na věk) spíše jejich rodiče.
Současně je ale zřejmé, že promíchání žáků s odlišným nadáním či chováním automaticky vede k propadu výsledků těch lepších na úroveň těch horších. Oddělená výuka je tedy žádoucí.
Řešením by mohlo být výše naznačené: vytváření tříd seskupování žáků s podobnými výsledky. Pokud by na škole existovaly například tři třídy šesťáků, tak nechť je A tvořena největšími "šprty", B průměrem a C nejvíce vyrušujícími. Rozřazení mezi A a B na základě studijních výsledků či objektivních testů a do C převedení při vyrušování, klidně i v průběhu výuky, minimálně ale jednou na počátku školního roku. Výhodou by byl fakt, že nejde o vyloučení z výuky a tedy není třeba řešit administrativu kolem.
Ano, lze předpokládat, že žáci z C třídy si ze školy neodnesou vůbec nic a učitel bude v hodině plnit spíše úkoly dozorce. Současně ale žáci z A nebudou brzděni a žáci z B vyrušováni.
Problémem integrace především romských žáků bývá spíše než rasismus právě jejich chování při hodině. Naznačená segregace do tříd by pravděpodobně skočila tak, že nejméně polovina žáků romské národnosti by končila v C. Současně by ale dávala šanci těm snaživým z tohoto etnika nebýt stažena ke dnu nejhlasitějšími příklady a vzdělávat se společně s ostatními.
Třídy A mohou být reprezentovány dnešními osmiletými gymnázii za předpokladu, že bude probíhat obousměrná fluktuace, například formou opakováním objektivních přijímacích řízení pro každý ročník. A že se nebudou tolik profilovat především na humanitní studium, čímž zcela deformují oborový rozhled svých absolventů. Rodiče pak dávají své děti na osmiletá gymnázia, protože jedině tím jim zajistí kvalitní výuku. Současně je ale, díky převažující profilaci, nechtěně směrují k humanitnímu vzdělání, jež nezajišťuje pozdější uplatnění na trhu práce.
