Feminismus je diagnóza

Není náhodou, že počátky feminismu se překrývají s počátky formování demokracie a představ o právech svobodného člověka.

"Ranné" feministky lze tedy postavit na stejnou úroveň jako jiné myslitele, zabývající se lidskými a občanskými právy v nesvobodných společnostech. A přiznat jim i stejnou odvahu a společenskou užitečnost.

Ženy dnes v západní společnosti požívají stejných práv jako muži a společnost netrpí předsudky vůči ženám vykonávajícím jakékoliv povolání. Ženy se běžně účastní politického dění, vlastní firmy, zaměstnávají či řídí z vedoucích pozic muže.

Bohužel na konci dvacátého století se něco zvrtlo. Feministické hnutí, místo aby plným zrovnoprávněním mužů a žen zaniklo, nejenže dále existuje, ale dostává se mu čím dál tím více prostoru. Protože obhajovat původní úctyhodné ideály by bylo stejně absurdní, jako bojovat dnes proti feudálnímu nevolnictví, dostaly se do popředí zcela nová témata. Ta ale nemají s původní myšlenkou rovnosti pohlaví ani právy žen cokoliv společného, často právě naopak.
Již se nebojuje za právo jednotlivce prožít život po svém, bojuje se za povinnost prožít život dle feministických ideálů.

Usilovat o stejná práva a možnosti žen a mužů je správné, ale vnucovat konkrétní životní styl je špatné. Ženy dnes nejsou šťastnější než před půlstoletím, přestože jejich práva i tolerance společnosti vůči ním nepochybně vzrostly. Důvodem je podle mne to, že z práv se stává povinnost: něco je po nich společností vynucováno. Být dnes domácí hospodyně starající se o děti automaticky znamená, být zesměšňována z pozic svobodomyslných feministek. Tak jako dříve byla pro ženy uzavřena možnost studovat či budovat kariéru, dnes je jim pod praporem feminismu znechucován životní styl několika posledních století či tisíciletí. Tato násilná změna sebou nese podobné dopady, jako jakékoliv násilím vynucované změny společnosti (např. čínskými komunisty): rozvrat a nefunkčnost.

Proudy feminismu

Ženy hlásící se dnes k feminismu se podle mého pozorování dělí na tyto názorové proudy:

1. chlap v ženském těle
2. ženy s pocitem křivdy v zaměstnání
3. ženy považující se za vyšší evoluční stupeň

K feminismu se hlásí rovněž jedinci prostě se toužící někam zařadit, ale to je stejné u každé ideologie a nemá se smysl jimi dále zabývat.

Žena je chlap v ženském těle

První chce, aby žena se chovala jako chlap v ženském těle. Zástupkyně tohoto proudu mi připadají rozpolcené. Na jedné straně mužský svět nenávidí, současně ale odsuzují ženy, které do jejich ideálu nepasují a chovají se žensky.
Cílem není boj za něčí (ženská) práva, naopak bojuje se proti svobodě lidí prožít život po svém.
Největším nepřítelem je submisivní žena, vyznávající starý rodinný model: žena se stará se o rodinu, muž vydělává.

V zaměstnání utlačované ženy

Druhý proud má pocit, že jsou ženy utlačovány v zaměstnání. Typicky proto, že pracují na horších pracovních pozicích či dostávají za stejnou práci menší plat. Dnes již často argumentují také tím, že mladé generace žen dosahují vyššího vzdělání než jejich mužští vrstevníci.

Bohužel představitelky tohoto feministického proudu již nevidí objektivní příčiny, které nemají s diskriminací nic společného:

1. Ženy dnes statisticky dosahují vyššího vzdělání, ale v oborech, po kterých není na trhu práce poptávka. Opravdu není mužský komplot, že je daleko větší poptávka po zedníkovi, truhlářovi, či vysokoškolákovi s technickým vzděláním než po absolventech filozofie, ženských otázek či žurnalistiky. A tvrdit, že dnešním studentkám humanitních oborů tuto školu vnutili proti jejich vůli rodiče, je absurdní.
   Nejde tedy o diskriminaci, průměrný mužský absolvent humanitního (koníčkovského) oboru má úplně stejně špatné vyhlídky.
   
2. Tam kde ženy dělají stejnou práci za menší peníze než muž, bývá na vině jejich malá průbojnost. Muž si častěji při nástupu řekne o vyšší plat a smlouvá, stejně tak častěji požaduje zvýšení platu. Nejde tedy o diskriminaci, stejný rozdíl je i mezi průbojnými a neprůbojnými mužskými zaměstnanci.
   
   Žena v takové pozici má tyto možnosti:
   
   • Bude mlčet a užírat se tím a hlásit se k feminismu. Takovou ženu nejlépe vystihuje nadpis "Feminismus je diagnóza".
   • Nebo půjde za svým zaměstnavatelem a řekne si o vyšší plat. Pokud má pro něj stejnou hodnotu jako srovnávaný mužský protějšek, určitě ho dostane. Pokud toto nedokáže nebo v případě odmítnutí není ochotná dát výpověď, vyšší mzdu si nezaslouží. Totéž platí i pro neprůbojné muže.
   • Je natolik inteligentní, že si uvědomí tuto skutečnou příčinu a současně nemá sílu/žaludek si jít o vyšší plat říct. Pak ale nebude vyčítat světu neexistující problém ale bude vědět, že příčina je u ní.
   
   
3. Ženy jsou fakticky znevýhodňovány zaměstnavateli z důvodu svého mateřství. Zaměstnavatel se obává, že přijme-li ženu a ona odejde na mateřskou, bude mít on problémy s vyplácením nemocenské a držením místa. Žena s dětmi bude statisticky pravděpodobněji potřebovat volno pro zajištění potřeb dětí.
   
   Toto je jediné skutečně existující znevýhodnění žen proti mužům. Příčiny má dvě:
   
   • První je paradoxně ženské feministické hnutí, které si vybojovalo sociální výdobytky pro matku-zaměstnance, na úkor zaměstnavatele. Podobně jako odboráři dnes nesou lví podíl na neochotě firem zaměstnávat, feministky nesou podobnou vinu za neochotě zaměstnávat ženy v plodném věku.
     
     Řešení je tedy nabíledni: bojovat proti tomuto "zvýhodnění". Zrušit absurdní povinnost držet dva roky místo. Obávám se, že evropské snahy podporované feminismem jdou ale opačným směrem.
     
     Druhé spíše utopistické řešení spočívá v převrácení cyklu: škola→vysoká→kariéra→porod→kariéra na škola→porod→vysoká→kariéra. Z pohledu prodlužování věku odchodu do důchodu, natality, rizika porodu v pozdním věku a celoživotního vzdělávání by to mělo jen samé výhody. Něco takového samozřejmě nelze vynucovat, je to jen o volbě každé ženy. Z pohledu státu existuje jen malý prostor, jak k takovému postoji motivovat.
     
   • Pokud se zaměstnavatel při nástupu zeptá, jestli máte děti, musí častěji dostat pravdivou(!) odpověď: "u nás v rodině se o ně stará manžel". To je jediný způsob, jak dosáhnout rovnoprávnosti v přístupu od zaměstnavatele. Buď ji ženy chtějí nebo ne. Vynucovat si po zaměstnavateli stejnou mzdu pro z jeho pohledu méně spolehlivého zaměstnance nikdy fungovat nebude.
     Žena, která v rodině na sebe převzala hlavní či jediný díl odpovědnosti za děti, nemůže čekat, že se to nepromítne jinde. Feminismus hledá vinu kdekoliv jen ne u viníka. Je to přeci jedině žena, kdo si vybral svého partnera a s ním vlastně i svůj budoucí životní styl. Pokud chce budovat kariéru, musí si zvolit takového partnera, který přebere za děti zodpovědnost nebo se o ni alespoň podělí.
     
     Muži toto dělají běžně a je jim to neprávem vyčítáno, navíc (nejen feministickým hnutím) jsou za toto perzekuováni, například v podobě diskriminace při soudních řízeních o svěření dětí nebo postojem sociálních pracovnic. A feminismus proti tomuto nijak viditelně neprotestuje a za rovnoprávnost nebojuje ač by otcové na plný úvazek automaticky znamenali vyšší kariérní uplatnění pro ženy. Feministky nepřipouští, že je nutné zrovnoprávnit pozice otců na úkor žen, jen by otce chtěly nahnat k plotnám. Pokud ale otec ví, že dítě je prakticky považováno za majetek matky, pragmatismus mu brání se (nejen) citově angažovat, protože o to více ho pak bude případná ztráta bolet.
     
   
   

Žena jako vrchol evoluce

Třetí proud považuje ženské vlastnosti za lepší a domnívá se, že by měly mít větší vliv na společnost. Třeba pomocí kvót do politiky, protože ač jsou většina voličů ženy, mohou kroužkovat ženské kandidáty, volí obvykle muže. Je třeba tedy voliče donutit vybírat to, co si sice nepřejí, ale někdo moudřejší jim to nadiktuje.

Militantní zastánkyně tohoto proudu již otevřeně bojují za nadřazení žen mužům. V jakémkoliv bodě, kde se ženský a mužský svět rozchází, vždy se snaží veškerá práva přenést na ženu a veškerou zátěž na muže. Například v problematice skloubení kariéry a výchovy dětí aktivně bojují proti zrovnoprávnění postavení otců a matek, které by tento problém přesunulo z genderové války na svobodnou volbu životních priorit. Současně tlačí za zavádění dalších absurdních kvót, povinností a trestů pro zaměstnavatele, pro které rodič (nikoliv "matka" jak je podsouváno!) starající se o především děti nikdy nemůže být plnohodnotným zaměstnancem.