Podpora fotovoltaiky a OZE obecně

Podporu FV případně OZE jako celku je na čase přehodnotit:

1. Zcela zrušit garantované výkupní ceny a zelené bonusy.
2. Pokud má být vůbec nějaká státní podpora, tak by stačilo vracet DPH na instalace, případně DPH na prodávanou elektřinu.
3. Majiteli domácích instalací (např. FV panelů ale i jiných) nechť se při dodávce přebytků do sítě prostě jen točí "hodiny" zpátky. Kdo vyrobí více než spotřebuje, nechť se zkusí dohodnout na tržní ceně sám.
4. Zrušit legislativní nesmysl, kdy majitel FV panelů vyrábějících sám pro sebe musí platit odvody na podporu OZE a další poplatky. Ideálně zrušit jen pro instalace, které nedodávají za garantované ceny a nepoužívají zelený bonus, tedy původním solárníkům by rostoucí poplatky alespoň trochu ukrajovaly ze zisků.

Konkrétně fotovoltaika je dnes již natolik cenově výhodná, že stačí legislativně zjednodušit provozovatelům život a během několika málo let (IMHO dva roky) si FV panely budou lidé pořizovat spontánně i bez dotací. Stačí si uvědomit, že domácnosti neporovnávají výrobní cenu z OZE s cenou silové elektřiny ale konečnou cenou, za kterou sami nakupují!

Tento přístup se týká jen nových instalací, původní solární tunel to neřeší.

Zde jako občan zejména děkuji Martinu Římanovi (ODS) a Milanu Urbanovi (ČSSD), kteří v roce 2009 ve svých klubech stopli včasnou novelizaci umožňující rychlý pokles výkupních cen (mimo jiné souvisí kauza Amun.re). Argumentace hrozbou žalob a arbitráží zejména po opatřeních českého státu v posledních letech (solární daň) působí opravdu věrohodně. A zajisté ani jeden z nich přes své napojení na ČEZ nehájili jiné zájmy než zájmy českého státu... Ostatně není to poprvé a bohužel nejspíš ani naposled, co takhle ČEZu přihráli desítky miliard z rozpočtu (např. 70mld). Shodou okolností jde o peníze za emisní povolenky, které by měly být už z principu využity na podporu obnovitelných zdrojů.

Daňový poplatník to tedy zatáhne, obzvlášť když není příliš silný tlak na prověřování instalací, které byly účelově kolaudovány v posledních prosincových dnech (více).

Zastupitelská demokracie nefunguje

Kdo tento blog čte, zajisté zaznamenal mou náklonnost k přímé demokracii a averzi k zastupitelské demokracii. Zastávám názor, že zastupitelská demokracie vždy směřuje ke zneužívání veřejných prostředků a nakonec i totalitě. Zastupitelé mající zdravou sebereflexi nemohou uspět proti zastupitelům, jež své omyly tutlají a nechají je raději přerůst do gigantických problémů než aby přiznali chybu a řešili je. Zastupitelé jsou snadno korumpovatelní a zastupitelská demokracii jejich korupce přetváří na volbu menšího zla místo výběru toho, co by si voliči skutečně přáli.

Konkrétně v ČR existuje dlouhodobá symbióza ODS a ČSSD. Voličům představitelé těchto stran předhazují chyby protipólu a často banální spory, které spolu vedou. Na pozadí zuřivé války ale na všem (pro ně) zásadním spolupracují a přes vyhraněnou rétoriku nestojí o žádnou zásadní změnu. Voličů díky dokonalé polarizaci společnosti naleznou vždy dost.

Kdyby titíž voliči rozhodovali v jednotlivých kauzách o konkrétní volbě, často by vybrali úplně něco jiného, než jimi zvolený zastupitel. A shodli by se napříč dnešním znesvářeným politickým spektrem. Tato možnost je jim pod záminkou vlády odborníků upírána a světe div se, voliči si dokonce v tomto libují a nebrání se. Přitom na tytéž odborníky-zastupitele svorně nadávají. V běžném životě řeší životní situace poradou s odborníkem a následným vlastním rozhodnutím, v politickém životě dají "odborníkovi" mandát čtyři roky neomezeně o sobě rozhodovat.

Přenos této praxe do občanského života vyznívá absurdně: například instalatérovi dát svrchované právo rozhodovat nejen o domovním odpadu, právo zadlužit nás kdykoliv rozhodne o nutnosti rekonstrukce nebo opravy, ale i o všech ostatních rozhodnutí v našem životě (např. nákup auta, co si dát k obědu a pod.). Nebo majitel firmy by dal neomezenou moc managementu čtyři roky spravovat jeho společnost, aniž by si ponechal možnost kdykoliv ho při své nespokojenosti odvolat. Absurdní, přesto přesně totéž v politice v zastupitelské demokracii děláme.

Ne všude jsou občané dobrovolně nesvéprávnými ovcemi, proto lze srovnat fungování zastupitelské demokracie po vzoru ČR (vládnoucí panstvo a jejich poddaní) a kombinaci přímé a zastupitelské demokracie v podání Švýcarska (občan je nejvyšší institut, politici a úředníci nemají pravomoc se příčit jeho rozhodnutí).

Pro představu doporučuji k přečtení článek: Pět referend v jeden den = vzor moderní demokracie

Kalousek chce znevýhodnit pracující důchodce

Českému ministru financí zjevně začíná hrabat. Místo zjednodušení daňového systému, se kterým původně relativně slušně bodoval u voličů, ve snaze naplnit státní kasu vymýšlí jeho komplikace.

Tentokrát se rozhodl zhoršit postavení důchodců na trhu práce.

Dnes může každý poplatník využít tzv. slevu na poplatníka, která činí přibližně 24000,-Kč. Tedy po vypočtení daně z příjmu ji ještě o tuto částku poníží.

Ministr Kalousek, ve snaze zalepit ucpat (házením více peněz) díry státního rozpočtu, vymyslel novou daňovou výjimku, kdy slevu by neuplatňovali všichni, ale jen nedůchodci.

Logika je to zvrácená, protože:

• pokud důchodci mají být trestáni za jiné příjmy (penzi), měl by stejný trest podstoupit každý držitel cenných papírů, jež vydělává na dividendách, každý majitel spořícího účtu dostávající úroky, každý pronajímatel nemovitosti atd.
• důchodci zastávají ve většině případů pozice, které nikdo jiný dělat nebude. Leda imigranti a ti jsou celkově pro ekonomiku zátěží. Naproti nim ale vyhozený penzista neskončí na úřadu práce a pravděpodobně ani ne jako parková atrakce kulturně obohacující kolemjdoucí nožem. Ti co remcají, že jim důchodci zabírají místa, myslí tím především teplá místa ve státní správě.
• důchodci kromě platu odvádí i zdravotní a sociální, pracující důchodce tedy nadále vydělává na svou penzi.

Kalouskovi tento nápad pravděpodobně neprojde, protože premiér je srab a i přes předběžný souhlas, jistě brzy otočí. Tohle ale Kalousek pravděpodobně ví, takže motivací může být třeba protlačit něco úplně jiného. Takže možná mu nehrabe, jen riskuje.

Tím, co by nakonec mohlo být prosazeno, je snížení slevy na poplatníka relativně k odpracované části roku. Tedy, kdo pracuje jen půl roku, slevu by měl poloviční. A to by pravděpodobně platilo pro všechny.

Takové opatření by mělo svůj smysl a bránilo by dokonce daňovým únikům. Například sezónní podnikatel ve stavebnictví přes zimu pobírá podporu v nezaměstnanosti a slevu uplatňuje na celý rok.

Ekologická daňová reforma v podání komunistů, ODS a ČSSD:

1. Zavést uhlíkovou daň pro domácnosti: ať socky platí, když nechtějí mrznout!
2. Zrušit poplatky za znečišťování továrnám a jiným velkým zdrojům exhalací.

Topolánek na koni

Takhle to dopadne, když se z ex-premiéra (Topolánka) stane lobbista za teplárny.

Nejdříve přesvědčil Ministerstvo životního prostředí, že teplárny jsou diskriminovány proti lokálním výtopnám. Protože musí hradit poplatky za znečištění a emisní povolenky. Výsledkem je uhlíková daň (nejen) pro domácnosti a rozdávání emisních povolenek zdarma.

Poté přesvědčil poslance stran, které jsou notoricky profláknuté jako zkorumpované, aby zrušili poplatky za znečištění. Ministr životního prostředí za ODS Chalupa se jen laxně postavil proti a po schválení, místo spuštění okamžitého lobování v senátu, ještě poslance pochválil. Nebyli až tak přísní, jak se obával.

Ministr aby zastavil růst exhalací, spustí letákovou kampaň namířenou proti domácnostem. Sice je to v nejznečištěnějších krajích k ničemu, protože tam se domácnosti podílí maximálně třetinou vedle dopravy a průmyslu. A to ještě jen ve vybraných kritériích, jinak průmysl dominuje. Ale zase to bude kšeft pro externí firmy a umožní to vyvést nějaké peníze do správných rukou...

Feminismus je diagnóza

Není náhodou, že počátky feminismu se překrývají s počátky formování demokracie a představ o právech svobodného člověka.

"Ranné" feministky lze tedy postavit na stejnou úroveň jako jiné myslitele, zabývající se lidskými a občanskými právy v nesvobodných společnostech. A přiznat jim i stejnou odvahu a společenskou užitečnost.

Ženy dnes v západní společnosti požívají stejných práv jako muži a společnost netrpí předsudky vůči ženám vykonávajícím jakékoliv povolání. Ženy se běžně účastní politického dění, vlastní firmy, zaměstnávají či řídí z vedoucích pozic muže.

Bohužel na konci dvacátého století se něco zvrtlo. Feministické hnutí, místo aby plným zrovnoprávněním mužů a žen zaniklo, nejenže dále existuje, ale dostává se mu čím dál tím více prostoru. Protože obhajovat původní úctyhodné ideály by bylo stejně absurdní, jako bojovat dnes proti feudálnímu nevolnictví, dostaly se do popředí zcela nová témata. Ta ale nemají s původní myšlenkou rovnosti pohlaví ani právy žen cokoliv společného, často právě naopak.
Již se nebojuje za právo jednotlivce prožít život po svém, bojuje se za povinnost prožít život dle feministických ideálů.

Usilovat o stejná práva a možnosti žen a mužů je správné, ale vnucovat konkrétní životní styl je špatné. Ženy dnes nejsou šťastnější než před půlstoletím, přestože jejich práva i tolerance společnosti vůči ním nepochybně vzrostly. Důvodem je podle mne to, že z práv se stává povinnost: něco je po nich společností vynucováno. Být dnes domácí hospodyně starající se o děti automaticky znamená, být zesměšňována z pozic svobodomyslných feministek. Tak jako dříve byla pro ženy uzavřena možnost studovat či budovat kariéru, dnes je jim pod praporem feminismu znechucován životní styl několika posledních století či tisíciletí. Tato násilná změna sebou nese podobné dopady, jako jakékoliv násilím vynucované změny společnosti (např. čínskými komunisty): rozvrat a nefunkčnost.

Proudy feminismu

Ženy hlásící se dnes k feminismu se podle mého pozorování dělí na tyto názorové proudy:

1. chlap v ženském těle
2. ženy s pocitem křivdy v zaměstnání
3. ženy považující se za vyšší evoluční stupeň

K feminismu se hlásí rovněž jedinci prostě se toužící někam zařadit, ale to je stejné u každé ideologie a nemá se smysl jimi dále zabývat.

Žena je chlap v ženském těle

První chce, aby žena se chovala jako chlap v ženském těle. Zástupkyně tohoto proudu mi připadají rozpolcené. Na jedné straně mužský svět nenávidí, současně ale odsuzují ženy, které do jejich ideálu nepasují a chovají se žensky.
Cílem není boj za něčí (ženská) práva, naopak bojuje se proti svobodě lidí prožít život po svém.
Největším nepřítelem je submisivní žena, vyznávající starý rodinný model: žena se stará se o rodinu, muž vydělává.

V zaměstnání utlačované ženy

Druhý proud má pocit, že jsou ženy utlačovány v zaměstnání. Typicky proto, že pracují na horších pracovních pozicích či dostávají za stejnou práci menší plat. Dnes již často argumentují také tím, že mladé generace žen dosahují vyššího vzdělání než jejich mužští vrstevníci.

Bohužel představitelky tohoto feministického proudu již nevidí objektivní příčiny, které nemají s diskriminací nic společného:

1. Ženy dnes statisticky dosahují vyššího vzdělání, ale v oborech, po kterých není na trhu práce poptávka. Opravdu není mužský komplot, že je daleko větší poptávka po zedníkovi, truhlářovi, či vysokoškolákovi s technickým vzděláním než po absolventech filozofie, ženských otázek či žurnalistiky. A tvrdit, že dnešním studentkám humanitních oborů tuto školu vnutili proti jejich vůli rodiče, je absurdní.
   Nejde tedy o diskriminaci, průměrný mužský absolvent humanitního (koníčkovského) oboru má úplně stejně špatné vyhlídky.
   
2. Tam kde ženy dělají stejnou práci za menší peníze než muž, bývá na vině jejich malá průbojnost. Muž si častěji při nástupu řekne o vyšší plat a smlouvá, stejně tak častěji požaduje zvýšení platu. Nejde tedy o diskriminaci, stejný rozdíl je i mezi průbojnými a neprůbojnými mužskými zaměstnanci.
   
   Žena v takové pozici má tyto možnosti:
   
   • Bude mlčet a užírat se tím a hlásit se k feminismu. Takovou ženu nejlépe vystihuje nadpis "Feminismus je diagnóza".
   • Nebo půjde za svým zaměstnavatelem a řekne si o vyšší plat. Pokud má pro něj stejnou hodnotu jako srovnávaný mužský protějšek, určitě ho dostane. Pokud toto nedokáže nebo v případě odmítnutí není ochotná dát výpověď, vyšší mzdu si nezaslouží. Totéž platí i pro neprůbojné muže.
   • Je natolik inteligentní, že si uvědomí tuto skutečnou příčinu a současně nemá sílu/žaludek si jít o vyšší plat říct. Pak ale nebude vyčítat světu neexistující problém ale bude vědět, že příčina je u ní.
   
   
3. Ženy jsou fakticky znevýhodňovány zaměstnavateli z důvodu svého mateřství. Zaměstnavatel se obává, že přijme-li ženu a ona odejde na mateřskou, bude mít on problémy s vyplácením nemocenské a držením místa. Žena s dětmi bude statisticky pravděpodobněji potřebovat volno pro zajištění potřeb dětí.
   
   Toto je jediné skutečně existující znevýhodnění žen proti mužům. Příčiny má dvě:
   
   • První je paradoxně ženské feministické hnutí, které si vybojovalo sociální výdobytky pro matku-zaměstnance, na úkor zaměstnavatele. Podobně jako odboráři dnes nesou lví podíl na neochotě firem zaměstnávat, feministky nesou podobnou vinu za neochotě zaměstnávat ženy v plodném věku.
     
     Řešení je tedy nabíledni: bojovat proti tomuto "zvýhodnění". Zrušit absurdní povinnost držet dva roky místo. Obávám se, že evropské snahy podporované feminismem jdou ale opačným směrem.
     
     Druhé spíše utopistické řešení spočívá v převrácení cyklu: škola→vysoká→kariéra→porod→kariéra na škola→porod→vysoká→kariéra. Z pohledu prodlužování věku odchodu do důchodu, natality, rizika porodu v pozdním věku a celoživotního vzdělávání by to mělo jen samé výhody. Něco takového samozřejmě nelze vynucovat, je to jen o volbě každé ženy. Z pohledu státu existuje jen malý prostor, jak k takovému postoji motivovat.
     
   • Pokud se zaměstnavatel při nástupu zeptá, jestli máte děti, musí častěji dostat pravdivou(!) odpověď: "u nás v rodině se o ně stará manžel". To je jediný způsob, jak dosáhnout rovnoprávnosti v přístupu od zaměstnavatele. Buď ji ženy chtějí nebo ne. Vynucovat si po zaměstnavateli stejnou mzdu pro z jeho pohledu méně spolehlivého zaměstnance nikdy fungovat nebude.
     Žena, která v rodině na sebe převzala hlavní či jediný díl odpovědnosti za děti, nemůže čekat, že se to nepromítne jinde. Feminismus hledá vinu kdekoliv jen ne u viníka. Je to přeci jedině žena, kdo si vybral svého partnera a s ním vlastně i svůj budoucí životní styl. Pokud chce budovat kariéru, musí si zvolit takového partnera, který přebere za děti zodpovědnost nebo se o ni alespoň podělí.
     
     Muži toto dělají běžně a je jim to neprávem vyčítáno, navíc (nejen feministickým hnutím) jsou za toto perzekuováni, například v podobě diskriminace při soudních řízeních o svěření dětí nebo postojem sociálních pracovnic. A feminismus proti tomuto nijak viditelně neprotestuje a za rovnoprávnost nebojuje ač by otcové na plný úvazek automaticky znamenali vyšší kariérní uplatnění pro ženy. Feministky nepřipouští, že je nutné zrovnoprávnit pozice otců na úkor žen, jen by otce chtěly nahnat k plotnám. Pokud ale otec ví, že dítě je prakticky považováno za majetek matky, pragmatismus mu brání se (nejen) citově angažovat, protože o to více ho pak bude případná ztráta bolet.
     
   
   

Žena jako vrchol evoluce

Třetí proud považuje ženské vlastnosti za lepší a domnívá se, že by měly mít větší vliv na společnost. Třeba pomocí kvót do politiky, protože ač jsou většina voličů ženy, mohou kroužkovat ženské kandidáty, volí obvykle muže. Je třeba tedy voliče donutit vybírat to, co si sice nepřejí, ale někdo moudřejší jim to nadiktuje.

Militantní zastánkyně tohoto proudu již otevřeně bojují za nadřazení žen mužům. V jakémkoliv bodě, kde se ženský a mužský svět rozchází, vždy se snaží veškerá práva přenést na ženu a veškerou zátěž na muže. Například v problematice skloubení kariéry a výchovy dětí aktivně bojují proti zrovnoprávnění postavení otců a matek, které by tento problém přesunulo z genderové války na svobodnou volbu životních priorit. Současně tlačí za zavádění dalších absurdních kvót, povinností a trestů pro zaměstnavatele, pro které rodič (nikoliv "matka" jak je podsouváno!) starající se o především děti nikdy nemůže být plnohodnotným zaměstnancem.

Nedostatek žáků v učňovském školství

Ministerstvo školství opět řeší, jak naplnit učňovské obory a naopak ubrat počty studentů ze středních škol. Bohužel navrhovaná řešení jsou zjednodušující a diskriminační.

Přitom by stačilo upravit stupňování škol tak, aby učňáky byly následný stupeň po základním školství a předcházející stupeň středním školám. Kromě naprosté elity by povinnost vyučit se nikoho ve vzdělávání nezbrzdila.

Ještě efektivnějším řešením by bylo vydělit univerzální vzdělání z učňáků a nechat fungovat paralelně jak učňáky, tak střední školy. A každý student by se povinně musel zapsat na učňovský obor a volitelně na střední školu zakončenou maturitou. Na učňovských školách by se pak vyučovaly jen okleštěné oborové předměty v minimální míře nezbytné pro vykonávání daného oboru. Takto zefektivněné učňovské školství by zároveň mělo provádět rekvalifikace pro dlouhodobě nezaměstnané namísto předražených rekvalifikačních agentur, které slouží spíše k tunelování veřejných financí než zvyšování kvalifikace svých klientů.

Segregace vzdělání na úrovni škol neprospívá, na úrovni tříd by ale prospěla

Každý z nás chodil do nějaké školy a všichni si pamatujeme, že výuka, při které někdo ze žáků vyrušoval, pro ostatní nikdy neměla žádný přínos.

Se zájmem jsem si přečetl reportáž z prostředí školy, kde většinu žáků tvoří Romové. Text ve mne vyvolává nejen emoce, ale i otázky k zamyšlení.

Emoce spočívají především v obavě, že by takovou školu mohlo navštěvovat mé dítě. Kdyby něco takového kdy hrozilo, raději se přestěhuji na druhý konec republiky. A nejsem sám.

Nedělám si iluze o úrovni výuky na jiných základních školách, ale z popisu je zřejmé, že žádný žák vyskytující se ve společnosti těchto spolužáků nemá nejmenší šanci se cokoliv naučit. Snad jen frackovitému chování.

Z textu je také zřejmé, že i v takových ztracených třídách existuje několik málo žáků, kteří by v jiném kolektivu měli šanci. První odlišnou skupinu tvoří dívky, které dle autora zlobily daleko méně.

Nabízí se tedy otázka, zda by konkrétně na této škole nepomohlo odloučení problematických žáků od těch, kteří výuku nesabotují. Tedy pravý opak integračních snah, které nám různí humanisté vnucují. Prosté rozdělení žáků do dvou tříd s oddělenou výukou by dalo polovině těchto dětí šanci se ve škole něco naučit. I v takovém případě existuje jakýsi pomyslný strop, jak dokazují zkušenosti z jiných "romských" škol. Překonat sociální handicap běžné romské rodiny je v podstatě nemožné.

Nejen na úrovni Evropské unie existují snahy vymýtit segregaci silnějších a slabých žáků do různých škol. Rozmělnit žáky tak, aby se ti silnější vzdělávali společně se slabšími.

Snahy se týkají jak smazání rozdílů mezi různě nadanými žáky (např. v podobě rušení osmiletých gymnázií), tak smazání rozdílů mezi různými etniky.

Souhlasím s argumentem, že segregace na úrovni škol vede k umělému vytváření ztracených dětí. Dětí, které nemají žádnou šanci se vymanit z nevyhovujícího prostředí, které jim nedává šanci na osobní růst. A na druhé straně elit, jejichž rodiče dokázali dítěti zajistit ne-li kvalitnější, tak alespoň nerušené vzdělávání.

Rozdělení není nutně dáno nadáním, chováním nebo studijními výsledky, ale právě jednorázovým zásahem rodičů. Školy se neprofilují podle úrovně svých žáků, prakticky nedochází k průběžnému přesunu silnějších žáků na gymnázia (kromě počátečního přijímacího řízení) a přeřazování slabších gymnazistů do běžných škol. Neexistují soutěživé tlaky, které by motivovaly žáky nebo (s ohledem na věk) spíše jejich rodiče.

Současně je ale zřejmé, že promíchání žáků s odlišným nadáním či chováním automaticky vede k propadu výsledků těch lepších na úroveň těch horších. Oddělená výuka je tedy žádoucí.

Řešením by mohlo být výše naznačené: vytváření tříd seskupování žáků s podobnými výsledky. Pokud by na škole existovaly například tři třídy šesťáků, tak nechť je A tvořena největšími "šprty", B průměrem a C nejvíce vyrušujícími. Rozřazení mezi A a B na základě studijních výsledků či objektivních testů a do C převedení při vyrušování, klidně i v průběhu výuky, minimálně ale jednou na počátku školního roku. Výhodou by byl fakt, že nejde o vyloučení z výuky a tedy není třeba řešit administrativu kolem.

Ano, lze předpokládat, že žáci z C třídy si ze školy neodnesou vůbec nic a učitel bude v hodině plnit spíše úkoly dozorce. Současně ale žáci z A nebudou brzděni a žáci z B vyrušováni.

Problémem integrace především romských žáků bývá spíše než rasismus právě jejich chování při hodině. Naznačená segregace do tříd by pravděpodobně skočila tak, že nejméně polovina žáků romské národnosti by končila v C. Současně by ale dávala šanci těm snaživým z tohoto etnika nebýt stažena ke dnu nejhlasitějšími příklady a vzdělávat se společně s ostatními.

Třídy A mohou být reprezentovány dnešními osmiletými gymnázii za předpokladu, že bude probíhat obousměrná fluktuace, například formou opakováním objektivních přijímacích řízení pro každý ročník. A že se nebudou tolik profilovat především na humanitní studium, čímž zcela deformují oborový rozhled svých absolventů. Rodiče pak dávají své děti na osmiletá gymnázia, protože jedině tím jim zajistí kvalitní výuku. Současně je ale, díky převažující profilaci, nechtěně směrují k humanitnímu vzdělání, jež nezajišťuje pozdější uplatnění na trhu práce.

Výrobci podceňují patriotismus spotřebitele

Při čtení článku o faktickém konci výroby v ČR u kdysi populárního českého výrobce elektrospotřebičů ETA jsem si uvědomil, jak málo výrobci berou v potaz přínos patriotismu pro prodej svého produktu.

Značku ETA jsem konkrétně já jako domácí v poslední dekádě upřednostnil při nákupu hned několikrát a vždy byl hlavní motivací fakt, že jde o českou firmu. Postup byl často takový, že jsem si vybíral primárně z jejich produkce a ostatní značky používal spíše jen pro porovnání. Jak ale výroba z ČR mizela, motivace slábla a například při nákupu poslední mikrovlnky už jsem snad žádný spotřebič ETA při výběru ani neprohlížel.

Ačkoliv jde o mé subjektivní hodnocená situace, dovolím si ho zevšeobecnit. ETA svým přesunem do Číny možná zlevnila výrobu, současně ale ztratila punc české značky, což pro mnoho jejich zákazníků bylo spojeno s leskem kvality a podpory domácí ekonomiky. V momentě, kdy mám jako spotřebitel vybírat z čínských výrobků, má důvěra v kvalitu je nulová a vybírám podle ceny, nikoliv značky.

Postup firmy ETA Hlinsko přitom není ojedinělý. Přesun výroby za hranice je běžnou záležitostí a vliv tohoto kroku na spotřebitelská rozhodnutí bagatelizován. Stát i EU ho navíc aktivně podporují zvýhodňování zahraniční výroby před domácí (jiné normy na výrobu než na dovoz) a veškerou podporu záměrově určenou pro domácí ekonomiku svým provedením mění na vyhazování peněz (např. značka Klasa podporující zahraniční potraviny).

Fungující alternativa

I zde existuje alternativní postup, který slučuje výhody levné výroby v zahraničí s patriotismem spotřebitele. Předvádí ho (zatím) například značka Škoda. Ta vyrábí po celém světě, ale primárně vždy pro tamní trh. Českého trhu se její rozhodnutí příliš nedotkne, protože český spotřebitel má i nadále pocit nákupu českého výrobku v pro něj obvyklé kvalitě. Současně značka získává sympatie spotřebitelů v místě nové výroby - například v Rusku její zákazníci kupují domácí výrobek. Další benefitem je možnost přizpůsobit kvalitu místním podmínkám: automobil Škoda v Indii je něco jiného než Škoda v EU.

Pokud ovšem lze účinně skloubit výhody globalizace a zahraniční expanze s lokálním patriotismem a české firmy tak nečiní, je to chyba managementu.

Rath test

Každé opatření ve zdravotnictví lze podrobit tzv. Rath testu. Ten spočívá v úvaze, jak by ho zneužil k vytunelování Rath, kdyby byl na libovolné správní pozici.

Například krajské nemocnice dnes úspěšně tuneluje skrze zbytečné, drahé a nemocnicím vnucené poradce, čemuž se nemá ani "poctivý" ředitel jak bránit: pokud cekne, Rath ho z pozice hejtmana odvolá. Rath ministr bude stejně tunelovat fakultní nemocnice, pokud nepřijde o pravomoc jmenovat jejich ředitele.

Jakmile bude nemocnice mít formu neziskové organizace, kde provozovatele bude ovládat Rath (budou to jeho lidé), opět má možnosti je tunelovat. Bude-li se nemocnice privatizovat a na průběh bude mít vliv Rath, při privatizaci přijde stát/kraj na buben.

Bude-li nemocnice řízena radou, jejíž členové bude jmenováni z více zdrojů, jež snad nedokáže ovládnout jeden člověk, je tu jistá minimální šance, že sám Rath ji nedokáže tunelovat. Z toho pohledu je návrh na přerod fakultních nemocnic na univerzitní přínosem. Na druhou stranu, jsem již notorický pesimista a jen čekám, co se tím politikům zase povede.

Za Ratha lze dosadit libovolného politika z jakékoliv strany. Jen Rath je dostatečně profláknutý.

Promarněná šance slovenských lékařů

Na Slovensku, stejně jako dříve v ČR, se organizovaní lékaři pokusili vydíráním svým odchodem vynutit vyšší mzdy.

Můj názor naznačuje již počáteční věta, přesto ho rozvedu: pokud by nešlo o akci organizovanou odbory, zatleskám jednotlivcům, kteří jsou schopni takto přistoupit k vyjednávání. Organizování odbory odsuzuji zejména z toho důvodu, že znemožňuje zaměstnavateli provést racionální výběr, koho nechat jít a koho si ponechat. Organizované hromadné odchody jsou jednoznačně vydíráním, kdy nejde o nepostradatelnost jednotlivců, ale jen zneužití poskytnutého vzdělání, praxe a přístupu k přístrojovému vybavení.

Proč jsem tento zápisek nazval "promarněnou šancí"? Protože vláda Radičové reaguje z pozice síly a zneužívá jakýsi ústavní paragraf, určený pro zcela jiné situace. Vyhlásila stav nouze, který ji opravňuje nutit občany nedobrovolně pracovat v zájmu veřejné ochrany.

Reakce zástupců lékařů na toto byla podle mne velmi hloupá. Odmítají se podrobit a riskují, že případné tragédie ponesou odpovědnost oni.

Přitom se jim nabízela výjimečná šance, jak s tímto arogantním zneužitím moci naložit. Stačilo prohlásit: "Souhlasíme, lidé nesmějí umírat, proto budeme dobrovolně a bez nároku sloužit v nemocnicích až do odvolání. Ale někdo za toto nese trestní zodpovědnost. Jestliže vláda a ředitelé nemocnic deklarují řešitelnost během deseti dnů, o výpovědích věděli dva měsíce a přesto nechali situaci dojít tak daleko, dopustili se svou nečinností trestného činu veřejného ohrožení. A v případě neštěstí dokonce ublížení na zdraví z nedbalosti. Policie má k dispozici veřejné přiznání vládních představitelů, nechť tedy koná."

To by ale mohlo vést jen k trestnímu stíhání viníků, nikoliv navýšení platů. Tak proč se namáhat...

A nezbývá mi než poukázat na systémový defekt, kdy lidé vystudují bezplatně na lékaře a následně mají možnost odejít do ciziny. Řešením je školné na vysokých školách formou půjčky, kterou by stát umořoval vybraným oborům výměnnou za práci pro stát.

Úvahy nad změnou volebního systému

Dnes jsem četl zajímavý komentář na téma volebního systému.

Autor se zabývá úvahami o českém volebního systému a přiklání se k názoru, že většinový jednokolový systém do jednokomorového parlamentu by byl lepší než současný stav.

S argumenty kritizujícími slabiny parlamentního systému lze souhlasit, se závěry již ne tak jednoznačně.

V první řadě při kritice poměrného systému je ignorován fakt, že za slabiny našich posledních vlád mohou PRÁVĚ většinové prvky v něm obsažené:

1. Kdyby neprobíhalo přepočítávání hlasů ve prospěch větších stran a republika nebyla uměle rozdělena na volební obvody, koalice by měly silnější většinu v parlamentu, jen jinak uspořádanou.
   
   



2. kdyby neexistovala hranice 5% pro vstup do parlamentu, voliči by si daleko méně vybírali "menší zlo" a více volili to, co jim skutečně vyhovuje. Strany by byly nuceny se více držet svého volebního programu.

Důkazem budiž data přepočítávající výsledky voleb 2006 (zdroj), ze kterých vzešla jedna z nejslabším vládních koalic. Přepočet je proveden na jedno obvod při zachování d'Hondtovy metody zvýhodňující velké strany.

Srovnání mandátů (s 5% hranicí)

	14 obvodů	1 celorepublikový obvod
ODS	81	76
ČSSD	74	69
KSČM	26	27
KDU-ČSL	13	15
SZ	6	13

Síla nejčasteji zmiňovaných koalic (s 5% hranicí)

	14 obvodů	1 celorepublikový obvod
ODS+KDU+SZ	100	104
ODS+CSSD	155	145
CSSD+KDU+SZ	93	97
CSSD+KSCM	100	96

Mandáty při celorepublikovém obvodu a zrušení 5% hranice

Potenciální "pravicová" koalice by tedy měla 107 mandátů.
ODS	73
ČSSD	67
KSČM	26
KDU-ČSL	15
SZ	13
SNKED	4
NEZ/DEM	1
NEZ	1

Bod dvě je současně argumentem proti většinovému systému a vysvětluje i autorem odmítanou větu o negativním vlivu většinového systému na politickou kulturu. Dokud se volič bojí ztráty hlasu, vybírá z potenciálních vítězů toho, jež mu nejméně škodí.

Autorem kritizovaný ústup od programu kvůli kompromisu tak vlastně probíhá již na úrovni voliče. To by samo o sobě nebylo horší než současný stav, potíž je právě ona volba "menšího zla". Volič místo pozitivního programu volí oponenta toho nejhoršího programu. A politická kultura trpí, protože postačuje se vymezit proti silnému protivníkovi, přičemž strany ztrácí jakoukoliv motivaci řešit vnitrostranické problémy (evidentní tunelování a pod.).

Příkladem budiž polarizace na ODS a ČSSD. Obě strany se vymezují v sociální oblasti a ve většinovém systému i našem poměrném s většinovými prvky jim toto vymezení postačuje. Přitom obě strany doslova trpí neřešením korupčních afér a navázaností na stejné lobbistické skupiny.

Za pravdu dávám autorovy v tom, že výměna současného dvoukomorové parlamentu za jednokomorový s většinovým volebním systémem by byla pokrokem. Nesouhlasím ale s výhodami jednokolového systému prostě proto, že zvyšuje opět pocit volby "menšího zla". Dvoukolový umožňuje alespoň v prvním kole volit toho, koho skutečně chci.

Mnohem zajímavější mi připadá nápad většinových dvou-mandátových volebních obvodů, který je zmíněn v diskuzi pod článkem. Rozdělit republiku na volební obvody a zde dvoukolově volit více poslanců. Takový systém by snižoval negativní dopady volby "menšího zla". V prvním kole by volič bez obav propadnutí hlasu volil toho, jež je mu skutečně názorově blízký. A ve druhém by nehrozilo, že nejsilnější kandidát vypadne jen proto, že je nesnášen větší skupinou, než jakou zastupuje.

Přičemž při úvahách o změně volebního systému by bylo vhodné posílit prvky přímé demokracie. Příklad Švýcarska dokazuje, že občané mají sklony k menším vládám a vyrovnaným rozpočtům. Tedy pravému opaku k tomu, co nám je jako argument proti přímé demokracii bulíkováno.

Koncepce veřejné dopravy v Praze odolné proti stávkám

V rámci PID by měla do budoucna být přijata koncepce, která by co nejvíce zajistila stabilitu poskytování přepravních služeb. Je evidentní, že jeden moloch v podobě Dopravního podniku hlavního města Prahy (DPP) je rizikovější než desítky menších firem. Zejména z důvodu možných stávek zaměstnanců.

Základem koncepce by proto mělo být postupné utlumení autobusových linek zajišťovaných DPP ve prospěch linek zajištěných soukromými přepravci. Již dnes takové spoje existují, typicky některé příměstské linky zajišťuje Veolia Transport.

Ideální cílový stav by vypadal tak, že by alespoň autobusovou dopravu ve městě zajišťovalo pět až deset menších firem, přičemž žádná by neměla dominantní postavení. Jedním z nich by mohl a nemusel být DPP.

Prvním krokem by mělo být zmražení nabírání nových zaměstnanců na pozice řidičů autobusů v DPP a případný pronájem přebytečného vozového parku soukromníkům. To by zajistilo pozvolný přechod na nový model bez nutnosti propouštět nebo provádět jiná radikální opatření.

Současně by vozový park neměl být obnovován a doplňován. Beztak žádná společnost vlastněná veřejností neumí šetřit a nakupovat levně.

Kromě firem jako Veolia by mohlo být poskytovatelem i například družstvo sdružující řidiče či obdoba dispečinkových TAXI služeb, zajišťujících kooperaci desítek OSVČ.

Zmíněná opatření zajišťují robustnost pouze autobusové přepravy, nelze je aplikovat na metro a tramvaje. Přesto samotné autobusy jsou schopny zabránit úplnému kolapsu veřejné dopravy v případě, že ostatní dopravní prostředky budou ochromeny.

Současně by konkurence provozovatelů na trhu práce zajistila reálnou mzdu řidičům autobusů. Reálnou, tedy nikoliv vystávkovanou či administrativně stanovenou.

Fakta ke kauze Drobil

Po zveřejnění kauzy tunelování SFŽP vypukla nebývalá aktivita manipulovat fakty a celé to strhnout na polaritní bitku mezi politickými stranami.

Nějak podobně se povedlo zamést Kubiceho zprávu. Ačkoliv ta mluvila o prorůstání mafie do politických špiček a vinila téměř stejnou vinou ODS a ČSSD, tyto dvě strany ji svorně zvrátily v nenávistné napadání svých příznivců. Přičemž její obsah byl zapomenut.

Nyní se děje něco obdobného. Místo řešení přiznaných zločinů na audio nahrávkách, řeší se hlouposti: "chtěl Michálek vydírat?", "věděl o Michálkovi John?", "Nenadrobil někdo Drobilovi?". Jakoby některá z nich cokoliv měnila například na přiznaném 3mld tunelu skrze pražskou čistírnu odpadních vod. Obzvláště šikovný je v tomto směru ministr Drobil, který tímto způsobem celkem schopně odvádí pozornost od podstaty.

Proto si dovolím sepsat jednotlivé role tak, jak vyplývají z dosud zveřejněných důkazů a nikoliv z podstrčených dohadů:

úředník Michálek - oznámil korupci. Pravděpodobně ji chtěl řešit a nikoliv vydírat, protože jinak by těžko nejdříve obešel hlavní předvolební ikony protikorupčního tažení vlády (Nečas, John). Možná si chtěl zištně udělat dobré jméno, na jím získaných důkazech to ale nic nemění.

ministr John - na Michálkovo soukromé upozornění reagoval radou, nejdříve sehnat důkazy, a pak teprve se obrátit na policii. Od ministra vnitra podivné, nicméně realistické. Ať už šlo o hloupost, neschopnost nebo nejlepší možnou radu, nakonec díky ní existují nějaké konkrétní důkazy ve formě audionahrávek. Evidentně tedy neměl v úmyslu vše zamést pod kobereček.

premiér Nečas - na upozornění reagoval tak, že vše obratem vyzradil hlavnímu podezřelému (Drobilovi). Dle slov ministra ho seřval, ať si svého úředníka srovná a vyřeší si to u sebe. Velmi podivné chování, řekl bych dokonce podezřelé.

ministr Drobil - sice jednou větou odkázal Michálka na policii, poté ale silně tlačil na zničení důkazů a nabízel za to, plus za vyklizení pozic, post náměstka. Vůbec ho chování jeho poradce nezajímalo a ani nepřekvapilo, naopak tlačil na Michálka, aby spolupracoval nebo vyklidil pozici.
Stačí si přečíst přepis rozhovoru Drobila s Michálkem. Nyní tak inteligentně se vyjadřující ministr Drobil tehdy zaujímal zcela jiné postoje.

Knetig, poradce Drobila - na nahrávkách se otevřeně přiznává k tunelování fondu ve prospěch ODS a Drobilovy politické kariéry.

pražský magistrát: přes protesty TOP09 upozorňující na předraženost, odmítla koalice ODS a ČSSD zrušit tendr na čističku, o které poradce Drobila přiznává, že jde o tunel.

Vůbec současný pražský magistrát a obě "vládní" strany se chovají tak, jako by byly na školení demokracie u Putina. Demonstrovat nejde, protože prostor před radnicí je administrativně obsazen. Kritika čističky byla bagatelizována, protože nemá odborné technické úrovně. Volby byly zmanipulovány, ale co na tom. Obě strany nejen v Praze financují svou volební kampaň z peněz spravovaných celků, ale to je přeci v pořádku.

ČSSD se snaží teď zpětně od svého postoje distancovat a v parlamentu dokonce iniciují odvolání vlády. Že jsou sami v kauze namočení, vůbec neřeší. Přitom právě první náměstek primátora Březina je jeden z nejagresivnějších propagátorů tohoto tunelu.

ODS zaujala zakrývací taktiku. Nic se nestalo, hlavní problém není tunelování ale fakt, že někdo někoho nahrával. Drobil je oběť. Jeho jediné pochybení bylo personální, když dosadil Michálka, který vše vyzradil. Primátor Svoboda dokonce otevřeně lituje, že se nepodařilo ony 3mld zatím ukrást.

TOP09 v kauze figuruje ve dvou odlišných rovinách. První jsou zastupitelé na pražském magistrátu, kteří bojují s Tůmou v čele proti tunelům organizovaným ODS a ČSSD. Zmiňovaná předražený čistička je jen jeden z nich.
Ve druhé rovině je Kalousek a řekněme státní úroveň, kdy TOP09 nijak netlačí na prošetření celé kauzy. Možná za tím stojí osobní zainteresování Kalouska na ekozakázce, kdy potřebuje podporu ODS. Nebo prostě jen obava z pádu vlády.

Prezident Václav Klaus asi při sledování kličkování Drobila a dnešní zamáčkl slzu dojetí, podpořil ho, nostalgicky vzpomínaje na svůj podobný kousek nazvaný Sarajevský atentát.Tehdy také obratně zvrátil dokázanou korupční kauzu s financováním své strany v nesmyslné hádky, zda je nebo není fér taková fakta zveřejnit, když on zrovna trávil čas v zahraničí.

Možná to byl také milník který rozhodl o dalším směřování přístupu ke korupci politiky na další dekády. Místo trestu a zapomnění, oposmlouva a skrytá spolupráce ODS a ČSSD na všech významných otázkách a pro voliče hádky o banalitách.

Doplněno:

Kauza Drobil měla zůstat u ledu. Žalobkyně dostala pokyn nevyšetřovat

ODS platí předvolební kampaň vytunelovanými penězi!

Tuneláři z pražské ODS se opět nezapomněli připomenout: Tento týden budou letošní druhé volby, a tak občané Prahy 10 opět dostali do kaslíků barevný 48 stránkový časopis vyzdvihující úspěchy pražské ODS. A opět i DVD s obdobným tématem, kde Genzera se Suchánkem tentokrát nahradila Morávková. A opět v týdnu před volbami, to je panečku náhoda!

Vše vytvořené a rozeslané za obecní peníze, jak jinak. I takhle lze snižovat stranické náklady na předvolební kampaň. Kéž by už tyhle zloděje někdo z radnic a magistrátu definitivně vykopal!

Na Praze 10 jsou volby manipulovány stejně jako volby do pražského magistrátu. Volební obvod je uměle rozdělen na čtyři menší po devíti volených zastupitelích, takže pro volební úspěch je nutné dosáhnout více než 11% podpory.

Bohužel je nepravděpodobné, že by se podpora ODS propadla pod tuto hodnotu. Bylo by příjemné vidět naplnění přísloví: "kdo čím zachází, tím také schází" či "kdo jinému jámu kopá, ...".

Stavebním spořením stát podporuje banky a ne bytovou výstavbu

Stavební spoření mělo původně sloužit jako podpora bytové výstavby. Bohužel dnes je tomu tak jen v omezené míře a tento instrument slouží většinou jen jako lépe úročené vkladové účty.

Stát by měl podporovat pouze bytovou výstavbu

Řešením je státní podporu striktně provázat se spořením určeným k bytové výstavbě nebo ji zcela zrušit a ponechat jen dotaci úroků úvěru, která je identická s hypotékami.

Argumenty spořitelen

Stavební spořitelny se brání navázání podpory pouze na bytovou výstavbu s poukazem na potřebu udržet dostatečné množství pouhých střadatelů k poměru s těmi, co si nakonec vezmou úvěr. Udávají poměr 1:6.

Toto je ale nesouvisející argument. Stačí, aby spořitelny poskytovaly střadatelům obdobné podmínky jako obdobné vkladové produkty na trhu a k žádnému odlivu nedojde!

A pokud by srazily dnes nesmyslně vysoké náklady na úroveň ostatních produktů na trhu, maximální výše spořící úložky střadatelů by nebyla limitována částkou, kterou stát ještě podporuje. Dnes nad státní podporu nespoří nikdo, protože stavební spořitelna takové vklady znehodnocuje.

Kam dnes mizí podpora?

Většinu státní podpory spolkne provize za zprostředkování a zisk stavební spořitelny. K samotnému střadateli se dostane jen zlomek této částky.

Pokud by se střadatel zavázal ukládat peníze na vkladový účet nebo termínovaný vklady na podobně dlouhou dobu, jako tomu je u stavebního spoření, dosáhl by u bank velmi podobných podmínek i bez státní podpory.

Hlavní nákladový rozdíl mezi stavebním spořením a termínovaným vkladem je o provizi zprostředkovatele (ten kdo s vámi smlouvu podepíše) a vyšší marže stavební spořitelny.

Parametry spoření bez státní podpory

Představme si, že stavební spoření je vkladový produkt s těmito parametry:

1. První vklad na konci prvního roku smlouvy, termínovaný na pět let.


2. Druhý vklad na konci druhého roku smlouvy, termínovaný na čtyři roky.


3. Třetí vklad na konci třetího roku smlouvy, termínovaný na tři roky.


4. Čtvrtý vklad na konci čtvrtého roku smlouvy, termínovaný na dva roky.


5. Pátý vklad na konci pátého roku smlouvy, termínovaný na rok roky.


6. Šestý vklad na konci šestého roku smlouvy zanedbáme, i když většina stavebních spořitelen by si ho jistě několik týdnů ve skutečnosti nechala.

Stavební spořitelna by měla pro takového klienta nabízet lepší podmínky, než jsou nabízeny pro termínované vklady. To z toho důvodu, že dopředu poměrně dobře ví, kdy jaké peníze a za jakou cenu dostane.

Pokud pro srovnání použijeme úroky na nedotovaných termínovaných vkladech (čerpat můžeme například z tohoto přehledu), aktuálně nejlepší nabídka je 6% roční zhodnocení. Tedy na srovnatelné, jaké poskytují stavební spořitelny i se státní podporou.

Parametry úvěrů

Výhodnost úvěrů od stavebních spořitelen by měla stát na dvou pilířích.

1. historie klienta: spořitelna má šestiletou historii pravidelných splátek, podstupuje menší riziko než hypoteční banka


2. státní podpora: stát by měl úvěry na bydlení (nadále) podporovat stejně jako hypotéky. Budou-li tedy přijatelné hypotéky, stavební spořitelny by kvůli prvnímu bodu měli mít podmínky ještě lepší.

Zpackané školné

Zatím se objevují jen obrysy dohody koalice o podobě školného.
Bohužel tyto obrysy ukazují, že veškerý potenciál školného na vysokých školách bude promarněn a školné se stane jen dojnou krávou rozpočtu ve prospěch finančních institucí a zprostředkovatelů, v menší míře zvýší tok financí tekoucí do škol.

Co je špatně?

Preferované návrhy ukazují, že školné bude hrazeno zpětně. A to tak, že jen z nadprůměrného příjmu. Pokud absolvent během pěti let takového příjmu nedosáhne, zaplatí celé školné stát.
Logické důsledky:

1. Absolvent je motivován nic nedělat a flákat se. Pět let cestování a válení se se mu finančně vyplatí.


2. Pracovití absolventi budou mít na krku dluh, který opět oddálí reálnou šanci zakládat rodiny.


3. Studenti nemají důvod si vybírat pracovním trhem žádané obory. Školné žádným způsobem nemotivuje ke studiu něčeho smysluplného: když se neuživím, zatáhne ho stát.

Kvůli školnému se spustí celá mašinérie komerčních půjček. To vše místo aby student (žadatel) na zápisu ve škole zaškrtl políčko "chci půjčit" a škola tyto peníze inkasovala přímo od Ministerstva školství.
Logický důsledek:

• Tisíce zbytečných úředníků řeší něco, co mohly kompletně zajistit již stávající toky formulářů a peněz přidáním jednoho políčka.


• Každý zapojený institut si přidá svou marži, cena celého procesu se skokově navýší. Stačí se podívat na dnešní hospodaření penzijních fondů, které prožerou v lepších případech dvě třetiny zisku (6% státní dluhopis vs max 2% vyplacená klientům a to ještě část ztráty účetně ukryta v nákladech příštích období).


• Studenti i školy s tímto budou mít mnohem více běhání a administrativy.

Jak to mohlo vše krásně fungovat?

1. Paušálně stanovené školné ve výši 10K za semestr. O celou tuto částku snížit stávající podporu od státu.


2. Student by při každoročním zápisu zaškrtl, zda chce nebo nechce státní půjčku. Tam kde by to zaškrtl, stát by posílal na studenta o těch 10K víc a evidoval by je jako nízkoúročenou (o inflaci) půjčku vůči studentovi.


3. Školné by se stalo splatným okamžitě, případně třeba rok po ukončení studia. Všem, žádné nesmysly s výší platu!


4. A teď to nejzajímavější:
   
   • Tam, kde má stát politicky zdůvodnitelný zájem o absolventy, tzn. lékaře, mohl by jim nabídnout za práci ve státních nemocnicích každý měsíc umoření části dluhu. Takže vedle jimi oprávněně kritizovaných nízkých platů by měli bokem další peníze. Naopak ti, co odcházejí za lepším do Německa, státu by školné plně uhradili ze svého německého platu.
   
   
   • Pokud by absolvent měl děti, po dobu jejich výchovy (tedy až 26 let) by mu nenaskakoval úrok k dlužné částce. Fakticky to znamená, že místo současných 100+K by platil nějakou inflací za dekády znehodnocenou částku.
   
   
   
   Obě tyto motivace jsou jen mírné, přesto lepší než nic. A s očekávaným navyšováním školného by rostly i ony. Důležité je nastavit systém hned na začátku správně.
   

Důsledky

• Škola by měla stejně peněz jako dnes, stát by ani v hraničním případě nedával ani o korunu více. Pouhou změnou parametru snížení stávající podpory v bodě (1) by šlo toto změnit a školám pustit nějakou korunu navíc.


• Na celém procesu by neparazitovali žádní nový úředníci nebo komerční instituce.


• Studenti by byli motivováni vybrat si takový obor, kde za ně dluh bude umořovat stát nebo kde si na splátky vydělají. Koníčkovské obory by studovali opravdu jen ti, které to baví a stojí jim za to si na svůj koníček vydělat. Kvalita studentů i oborová struktura by tedy skokově povýšily.
  (aktualizováno: školné ovlivňuje britské studenty při výběru oboru)


• Do budoucna by existovaly dva parametry, přes které by šly zvyšovat příjmy do školství: státní podpora na studenta a paušální školné od studenta.

Bezděkův návrh "reformy" jen zavádí nový pilíř

Bezděkova komise zredukovala penzijní reformu jen v převedení prostředků do fondů. Pokud ale nastane očekávané a fondy budou fungovat obdobně jakou současné fondy penzijního připojištění, odliv prostředků pro zajištění stáří bude obrovský.

Protože pravidla jsou u připojištění brutálně nastavena PRO správcovské společnosti a zprostředkovatele a PROTI střadatelům.

Už to vidím:

• Stát donutí spořit např. 3% z příjmů (100 jednotek).


• K tomu přidá dalších 100 jednotek podpory. Na podporu se bude muset zadlužit.


• Penzijní fond půjčí státu 200 jednotek na 5% úrok. Za rok vydělá tedy 10jednotek.


• Pět dá zprostředkovatelům za uzavření smlouvy, 2 si nechá za aktivní správu, 1 padne na administrativu a ty zbývající připíše jako "zhodnocení" účastníkům.

Takže spouštět třetí pilíř bez opravy druhého (připojištění), znamená tunel. Lidé co připravili tuto reformu pracovali pro penzijní fondy a již jeden pilíř zmrvili!

A kde je předvolební slib Kalouska a Nečase, že reforma zohlední pracovitost a množství potomků? Základ reformy by měl spočívat v opravě prvního pilíře! To je daleko důležitější, než imaginární oddělení peněz státu a na důchody.

Proč imaginární?

• Penzijní fondy budou v případě bankrotu státu znárodněny.


• povinné spoření velmi zvyšuje cenu akcií nad jejich reálné hodnoty: tzv. krizové ceny třeba v DJIA jsou pořád velmi nadhodnoceny v poměru k ziskovosti. Důvodem je právě hromada prostředků ve fondech určených pro klidné stáří. Bublina ale může kdykoliv splasknout.


• Pokud budou fondy investovat do státních dluhopisů, je to víceméně dnešní stav-náklady na penzijní fond a zrpostředkovatele.

Strany chtějí limity na kampaně

ČSSD údajně utratila za prohrané volby 350M Kč a začala nejvíce volat po zákonné omezení výdajů na předvolební kampaně.

Problém vidím v tom, že těch 350M od ČSSD se týká maximálně peněz hrazených ze stranické kasičky.

Například kraji hrazené poplatky v nemocnicích jsou také jen volební kampaň ČSSD, jsou ve stovkách milionů korun a nikdo je nezapočetl.

Nejsou v tom sami, veřejné peníze se zneužívají všude. V Praze má každá městská část noviny či časopis, který má za úkol propagovat starostu (ODS). Stejně tak se pořádají lokální "dny Prahy XX", kde omšelý umělci zpívají a baví návštěvníky. Ztrátové, dotované, za peníze obce a propagující starosty. Na desítce je to dokonce s ohňostrojem.
V týdnu před volbami mi ODS poslala mapu P10 se zvýrazněnými svými úspěchy. A DVD, kde mě je Suchánek "barvitě" (asi, nepouštěl jsem, soudím podle obalu) popisuje. Samozřejmě za obecní peníze.

Takže omezit výdaje stran, proč ne. Akorát takové administrativní opatření se bude stejně obcházet skrze tuhle letáky zadarmo, tuhle sleva od mecenáše, tuhle inzerce placená třetí stranou (nebo v Haló novinách za milion) atd.

Mnohem důležitější mi připadá omezit výdaje na propagaci tekoucí z veřejných prostředků. Tam by stát zákazem ušetřil miliardy ročně. Např. obecní představitelé nechť se propagují na webu, beztak obecní stránky mají všechny obce a ty větší pevně placeného webmastera. Menší mohou blogovat zadarmo, systémů na to existuje na webu mraky.

Pomoc Řecku je finanční injekcí bankám a životu na dluh

Jaký je rozdíl, mezi úspornými škrty Řecka v případě bankrotu a v případě schválené tříbilionové pomoci?

Varianta transparentní bankrot

Dopady případného bankrotu Řecka lze vnímat v několika rovnách:

• dopady na věřitele


• dopady na Řeky


• dopady na schopnost vlád se zadlužovat

Ztráty pro věřitele

Řecký bankrot by způsobil strašné ztráty věřitelským bankám, zejména z Německa a Francie. Stát by vyhlásil insolvenci, pozastavil jakékoliv splácení dluhů. Následně by nabídl věřitelům zlomek půjčených peněz s mnohaletým neúročeným odkladem (něco takového provedla Argentina).

Dopady na řadové Řeky

Drastické škrty, likvidace přebujelé státní sféry, ořezávání důchodů.
Po bankrotu by Řecku nikdo nepůjčil, takže by stát vyplácel jen to, na co opravdu má. Nějaké minimální důchody. Platy značně snížené a jen zaměstnancům, které opravdu potřebuje.
Mít vlastní měnu, tak jen propustí zbytečné zaměstnance a zbytek zařídí inflace a devalvace.
Nějaké drobné na provoz by jistě poskytla EU, bylo by to ale nesrovnatelně méně, než je schváleno dnes.

Dopady na hospodaření vlád

Pokud by konečně dostali věřitelé přes čumák, velmi by se rozmýšleli, komu půjčit. Jak by rostla cena dluhu a klesala schopnost vůbec nějaké peníze sehnat, vlády by byly motivovány hospodařit jen s tím, co opravdu mají.

Varianta tři biliony "pro Řecko"

Výše jsem popsal, jaké dopady by pro Řeky měl státní bankrot a že se příliš neliší od toho, co po nich EU a MMF tak jako tak chtějí.

Tak kam půjdou všechny peníze navíc?

Do splácení starých dluhopisů, které by byly jinak bezcenné. Takže německý daňový poplatník si bude utahovat opasek, aby německé banky dostaly zpět své investované peníze a ještě na tom vydělaly na úrocích.

Věřitelé jako škůdci daňového poplatníka

Jste investor a máte možnost koupit dluhopisy nějaké firmy. Na co ty peníze potřebují? Investiční příležitost, rozšiřování výroby, pokrytí nenadálé události? Ne, chtějí vyplatit mimořádnou prémii představenstvu a 13. plat zaměstnancům. Půjčíte jim své peníze? Uvěříte, že firma co si letos nevydělá ani na platy a odměny, dokáže v příštích letech vydělat navíc na splátky?

Představme si systém, kde věřitel nese skutečně riziko a vše se neřeší zestátněním ztrát.
Potom takový investor bude vykonávat kontrolní funkci pro akcionáře dlužníka nebo pro občany zadlužujícího se státu. Vláda ani vedení takové firmy nebude mít šanci sehnat na trhu peníze na kroky, které nebudou směrovat ke zlepšení situace firmy nebo státu.

Bohužel dnes je tomu v mnoha případech naopak. Pravidla systému přímo vybízejí ignorovat rizika a doslova cpát peníze tam, kde je nejvyšší výnos. Bez ohledu na spojené riziko. Protože riziko vždy na sebe přebere stát (seskupení států). Příkladem mohou být Konsolidační banka (v mnoha podobách v celém světě při hypoteční krizi), pojištění vkladů v bank ve stoprocentní výši nebo právě odvracení ozdravného bankrotu pro Řecko.

Není to ani rok, co banky dostaly stamiliardové injekce a už je to tu zase. A šance odvrátit trend ztráty konkurenceschopnosti Evropy je opět v nedohlednu.

Komunisté, ODS a ČSSD společně potvrdili tunel 70mld

Komunisté, ODS a ČSSD společnými hlasy zamítli návrh na nápravu protiústavně schváleného zákona odírajícího daňové poplatníky přibližně o sedmdesát miliard korun.

To v situaci, kdy má ČR rekordní rozpočtový deficit a chystá se plošné zvyšování daní.

podrobnosti:

Porušili ústavu kvůli ČEZu

Martin Roman vs domácnosti 2:0

Tak a teď po společné práci hurá do voleb!

• ODS nás bude strašit zadlužováním a komunisty


• ČSSD nás bude přesvědčovat o nutnosti boji s korupcí a tuneláři, zejména s těmi z ODS


• komunisté budou utěšovat důchodce a nezaměstnané, že za nedostatek peněz mohou vládnoucí polistopadové strany

...a cca 70% voličů jim na to skočí.